Zrádná sestra a věrná zvířata

Byl jednou jeden myslivec a ten měl dvě děti. Janka a Hanku. Byl na ně sám, protože mu zemřela žena. Časem si nevěděl s hospodářstvím už rady a tak se oženil podruhé. Nová paní myslivcová viděla děti nerada. Žalovala mu na ně a nakonec chtěla ať je dá pryč. Měli kvůli tomu každý den mrzutosti, až jednoho dne myslivec pravil: 
„Milé děti, Janíčku a Haničko. Dnes půjdu do lesa děla t dříví a Vy mi tam v poledne donesete oběd, ano?“ 
„Ale tatínku,“ pravil Jan, „To je daleko a my se bojíme, že v lese zabloudíme.“ 
„Nic se nebojte„pravil otec, „Nasypu Vám na cestu hrachu, aby jste mne v tom lese lépe našli.“ 
Tak jim macecha napekla vdolky, zavázala je do šátku a poslala je za tatíčkem. Děti vyšli a podle rozsypaného hrachu šli do lesa hlouběji a hlouběji a pozorně poslouchali. Najednou Janek pravil: 
„Haničko, mně se zdá, že slyším nějaké rány. To bude od toho, jak tatínek seká dřevo.“ 
Šli stále po zvuku sekery až došli na místo odkud se rány ozývaly. Ale tatínek tam nebyl! To jen myslivec přivázal na strom kyjaň a vítr s ním hýbal sem a tam jako by právě někdo sekal dřevo. Stáli tam zkroušeně a Janek pravil: 
„Haničko, už je zle! Teď mi dochází, že nás už doma nechtějí. No když je to tak, domů se už nevrátíme. Však se nějak uživíme.“ 
Chodili těmi lesy a živili se vším co našli. Dostali se do lesů tak hlubokých, že ani nevěděli kde jsou a nemohli se z nich dostat. Janek praví: 
„Haničko, já vylezu na nejvyšší jedli a rozhlédnu se, kde bych uviděl nějaké světlo. Na tu stranu hodím klobouk a tím směrem se pak vydáme.“ 
Namířili si to tedy za světlem, které Janek před tím viděl až došli k chaloupce. V ní bývalo 12 lupičů. Janek se podíval oknem dovnitř a hned poznal jaký je to dům. 
„Haničko, víš co? Ty vylezeš na jedli do samého vršku a budeš zpívat jako slavíček. Ale kdyby na Tebe někdo volal, nikomu se neozývej. Jenom mně.“ 
Hanička si tedy vylezla do samotného vršku stromu a Janek se schoval mezi husté haluze zrovna u kmene. Hanička seděla na jedli a zpívala: 
„Pane, tolik roků tu bloudíme a cesty ven odtud nevíme.“ 
Loupežníci právě přicházeli domů. Jejich náčelník ji uslyšel, zastavil se a praví: 
„Jděte dva pro toho slavíčka, chytněte ho a přineste sem ať nás doma obveseluje.“ 
Dva loupežníci se sebrali a ten první lezl na jedli. Jak vyšplhal do koruny, Janek šmác ..... uťal loupežníkovi hlavu a ten spadl dolů jako hruška. Druhý loupežní se jen smál, že spadnul a povídá: 
„Ty jsi spadl? Tak já Ti tedy ukážu, jak se leze na strom.“ 
Lezl, lezl a v tom šmác podruhé a i druhý loupežník leží vedle toho prvního dole pod stromem. Za nějakou chvíli si náčelník na ně vzpomněl, rozhlížel se a povídá: 
„Kdeže meškají s tím slavíčkem tak dlouho? Běžte další dva se po nich podívat a přineste toho slavíčka.“ 
Těm dalším dvěma se stalo to samé co před tím těm prvním. Tak náčelník posílal jednoho loupežníka po druhém a žádný se nevracel až zůstal v chaloupce sám jediný. 
„Co se to jenom stalo?“ divil se. „Dojdu si tedy pro slavíčka sám!“ 
Jak lezl na jedli, Janek se rozpřáhl a šmác ! Loupežník nestačil ani vykřiknout a poroučel se k zemi. Janek volal: 
„Haničko, polez dolů, půjdeme do chaloupky.“ 
Vstoupili dovnitř, rozhlíželi se a Hanička se divila.“ 
„Ale Janíčku, tady je pečeňe, chleba, víno a všecko ..... Najíme se viď?“ 
Najedli se, lehli si na lůžko a usnuli. Janek ale Haničce neřekl nic o tom komu ta chaloupka patřila a kdo v ní býval. Na druhý den jim došlo jídlo a v komoře nic nenašli. Hanička se tedy šla porozhlédnout po něčem do lesa. 
Pod jedlí našla ležet náčelníka loupežníků. Ještě se hýbal, byl živ. Ta rána ho nezabila, ale jen poranila. Pravil Haničce: 
„Kdybys chtěla a pomohla mi, já bych si Tě vzal za ženu.“ 
„A jak bych Ti měla pomoci?“ táže se Hanička. 
„Běž do chaloupky a tam za dveřmi je pod lavicí mast. Tu vezmi a potři mi s ní tu ránu. Ale Jankovi ani slovo, to Ti povídám ! „Hanička tedy přinesla tu mast a potřela s ní loupežníkovi tu ránu. Ta mu pěkně srostla a zahojila se. A když Janíček šel do lesa na hon, Hanča schovala loupežníka v chaloupce a radili se, jak by se Janka zbavili. Loupežník pravil: 
„Haničko, Janek nosí šavli a pušku stále při sobě. Dám Ti radu. Dělej, že jsi nemocná a že Tě uzdraví jen to, když Ti přivede vlka ukázat. On půjde vlka chytit a vlk ho roztrhá ..... .“ Když se Janek vrátil z lesa, sestra ležela na lůžku, velice naříkala a dělala, že je nemocná. Janek se jí ptá: 
„Haničko, milá sestřičko, co Ti schází?“ 
„Ach Janíčku,“ stonala Hanka, „Kdybys mi přivedl pod okno vlka, abych jej spatřila, to by mne uzdravilo.“ 
Janek se tomu sice divil, ale nakonec si vzal pušku a vydal se do lesa. Potkal vlka a namířil na něho, že ho složí. Jenže v tom vlk praví lidským hlasem: 
„Stůj Janíčku, nestřílej! Nech mne běžet a já Ti dám za to píšťalu. Až budeš někdy potřebovat, zapískej já přiběhnu a pomohu Ti.“ 
„I co by ne,“ pravil Janek a sklopil pušku, „Však já Tě mrtvého nepotřebuji. Ale pojď se mnou, má sestřička by Tě ráda spatřila.“ 
Vlk ho doprovázel k chaloupce a stoupl si mezi dveře, aby ho Hanička mohla vidět. Když zase odešli, Loupežník se ptá: 
„Už ho vlk roztrhal?“ 
„Měl vlka tady, nic mu neudělal a chodil za ním jak poslušný pejsek.“ odvětí Hanička. 
„To nic, nevadí ..... povídá zase loupežník. „Dnes mu řekni, že Tě uzdraví jen když Ti dovede ukázat medvěda. Medvěd se střelné rány nebojí a Janka roztrhá určitě.“ 
Když se navečer Janek vrátil domů, Hanka zase ležela a stonala: 
„Janíčku, mně se zase moc přitížilo. Ach ,kdybys mi přivedl pod okno medvěda, to mne jistě uzdravilo.“ 
Janek se sice tomu zase divil, ale odpoví: 
„Dobrá Haničko, hned zítra Ti medvěda pod okno přivedu a budeš zase zdravá ..... .“ Nazítří ráno se hned Janek vypravil zase do lesa, vyčíhal si medvěda a namířil na něj. Když ale chtěl stisknou spoušť, medvěd praví: 
„Stůj Janíčku, nestřílej! Když mne ušetříš, můžu Ti být jednou užitečný ..... “
„Beze všeho Tě ušetřím, starý medvěde, ale musíš jít se mnou za mou sestřičkou. Chtěla by Tě spatřit pod okny.“ 
Zavedl tedy medvěda pod okno chaloupky a Hanča se na něj z lůžka dlouze dívala. Po té co zase odešli se loupežník ptá: 
„Tak co? Už ho medvěd roztrhal?“ 
Když zjistil, že ne, tak povídá: 
„Víš Ty co? Dneska mu pověz, že chceš vidět lva. Lev se nebojí ničeho a nikoho pod sluncem a nepoleká se ani Janka. Až se v lese potkají, lev Janka zadáví.“ 
Tak se Janek dalšího dne opět vydal do lesa. V houštině potkal velikánského lva. Strhl v mžiku pušku a namířil ji lvovi mezi oči. Lev zvedl hlavu a praví: 
„Počkej Janíčku, nestřílej. Co kdybych Ti bil někdy dobrý?“ 
„Zabíjet Tě nebudu,“ povídá Janek, „ale pojď se mnou ukázat se mé sestřičce ..... .“ 
Když jí lva ukázal, zeptal se: 
„Tak co? Už jsi zdráva? Už Tě nic nebolí Haničko má sestřičko?“ 
„Už nic, Janíčku.“ 
Ale jen co Janek se lvem odešli, hned se ti dva začali znovu radit. I domluvili se, že ho zabijí sami až se bude koupat. Večer Hanička povídá: 
„Janíčku, Tys pro mne toho tolik udělal, abych se uzdravila ..... Vlka, medvěda i lva si mi přivedl ukázat ..... a já se za to nyní odvděčím Tobě a postarám se o Tebe. 
„No dobrá Haničko ..... , to budu rád, jsem z toho trochu unavený ..... .“ 
Hanička mu tedy sundala a uklidila pušku, sundala kabát a pověsila a když mu sundávala košili, aby se mohl vykoupat v teplé vodě, tak mu najednou v rychlosti za zády svázala rukávy tak, že Janek nemohl s rukama nic dělat. V tu chvíli vyskočil loupežník z úkrytu, chytil meč a chystal se Janka zabít. Janek se polekal a praví: 
„Ale než mne zabijete pantáto, dovolte mi, ať se ještě rozloučím se zvířaty a lesy.“ 
Janek vytáhl píšťalu, co dostal od vlka, a foukl do ní vší silou. V tom okamžiku se okno rozletělo a do světnice vskočil vlk, za ním medvěd a za ním lev. Vrhli se rovnou na loupežníka a roztrhali jej na cimprcampr. Jankovi pak překousli svázanou košili a ten povídá: 
„Tak co sestro? To jsi mi chtěla udělat?“ 
Potom postavil židli doprostřed světnice a k ní sestru přivázal silnými provazy. Před ní postavil bečku vody a vedle ní pečeného berana. 
„To máš za svou zradu, falešná sestro! Zasloužila bys také smrt jako Tvůj ženich, ale přeci jen jsi má sestra a já jsem Tvůj vlastní bratr.“ 
Potom se vydal na cestu a šel kam ho oči vedly a nohy nesly. V té chaloupce už nechtěl zůstat ani minutu. A jeho zvířátka? Vlk, medvěd a lev? Ti šli za ním jako ovečky. Za nějaký čas došel do jednoho města a tam byly všechny domy ovinuté černým suknem. 
„Co je u Vás nového? Co se stalo?“ 
„Nic dobrého Janku. Náš pan král před rokem poručil, co prvního kdo najde, že to budou chovat a pěstovat a schválně co z toho vyroste. Našli malého červíčka. Živili ho a krmili a víte co z něho vyrostlo? Velikánský drak! Potom mu museli dávat každý den dobytek. A když sežral drak všechen dobytek z celé země, žádal si k jídlu lidi. Každý den někoho ..... . A teď už došla řada i na královskou princeznu. 
„A kdy že na ni dojde řada?“ 
Právě dneska ji povedou ze zámku do jeskyně přímo k drakovi.“ odpověděli mu na jeho otázku. 
Janek si usmyslel, že proti tomu něco udělá. Vyptal se, kde drak přebývá a vydal se za ním se svými zvěrnými zvířaty. 
„Vstávej Ty šeredný draku! zavolal na něj. „Pokrm je tady!“ 
Ale drak ležel v jeskyni na slámě, jen zvedl hlavu a když je viděl, tak pravil ať mu princeznu dovedou až zítra o jedenácté, že už na ni má sice chuť, ale dnes ji žrát nebude. V tu chvíli tam došel zrovna průvod s princeznou. Janek vyšel z jeskyně a hlásil, co mu zrovna drak oznámil. Princezna byla moc ráda a nechtěla se Janka ani pustit. Prosila jej ať ji ochrání a osvobodí. 
„Budu-li moci povídá Janek „najisto Vám rád pomohu.“ 
Na druhý den šel průvod k jeskyni s princeznou znovu. Ta měla na sobě černý závoj a plakala. Drak už měl hlad i chuť. Stál na skále, vypínal svou škaredou hlavu, tloukl ocasem a řval z celé své síly. Tu Janek vystoupil z průvodu a volal na draka: 
„Pojď šeredný draku. Pojď si pro svůj pokrm! Nebo máš dneska také strach?“ 
A v tu chvíli se pustil do draka, rubal ho mečem, aˇse jiskřilo. Ani vlk, medvěd a lev nezůstali stát, ale vrhali se na tu obludu ze všech stran. Drak už měl sice všechny hlavy uťaté, ale ještě se hýbaly a chňapaly kolem sebe. Janek dal každé z nich ještě poslední ránu a bylo po boji. 
Jak to bylo vyřízené, vyjel princezně naproti. Ta se už radovala, zahodila černý závoj a každému zvířeti dala na památku šátek. I Janek od ní dostal něco na památku. Byly to dva zlaté prstýnky a navíc ho hned vzala na zámek, aby spolu měli svatbu. 
Jenže královský ministr Jankovi tu slávu záviděl, protože si sám na princeznu vždy v duchu myslel. V noci vstal, vloudil se do Jankovi ložnice a v spánku ho probodl mečem. To vzbudilo medvěda. Ministra bacil tlapou po hlavě a rázem ho zabil. Ale co to bylo platné, když byl Janek mrtvý! Zvířata seděla a radila se co mají udělat. Tu si medvěd vzpomněl, že v chaloupce je za dveřmi hojivá mast, Vlk pro ni zaběhl, medvěd potřel Jankovi ránu a v tu chvíli Janek začal znovu dýchat. Protáhl se a zeptal: 
„Proč jste mne nenechali ještě chvilku spát?“ 
„Pane, spal by jste už na věky, protože Vám ministr probodl ve spánku srdce.“ 
„Když je to tak povídá Janek „pojďme raději odtud a víc se do zámku nevracejme. A pojďme hned!“ 
Ještě v noci tedy odešli a pak putovali po světě sem a tam. Princezně to bylo líto, že odešli a psala na všechny strany ať se jí Janek vrátí a že na něj bude čekat do roka a do dne. Když ten den přišel, tak se teprve Janek u princezny ohlásil. Ta byla moc ráda a krátce na to se konala slavná svatba. Kdekdo chudý i bohatý na tu svatbu přišel. Víno teklo potokem a muziky hrály v jednom kuse. Milého a statečného Janka hned povýšili na krále. Ten ale seděl smutně u stolu a věsil hlavu. Princezna se ho ptá: 
„Janíčku, co Tě trápí? Pročpak se ani neusměješ?“ 
„Vzpomněl jsem si na svou sestru,“ praví Janek „Je-li pak ona ještě naživu?“ 
„Tak se za ní pojedeme podívat,“ povídá princezna „a vezmeme ji k sobě na zámek ať jsme všichni pohromadě.“ 
Hned ráno vyjeli se čtyřiadvaceti vozy do lesa k chaloupce, aby na ně naložili loupežnické poklady. A když vešli do chaloupky, Hanka tam seděla, jak ji tam Janek nechal. Vodu vypila všechnu a z berana už ohryzávala jen kosti. Hned si ji vzali na starosti doktoři a Ti ji léčili a živili těmi nejlepšími jídly, dokud se pěkně neuzdravila. 
Ale ona zase přeci jen začala vymýšlet, jak by se Jankovi pomstila až to vymyslela. Navlékla mu do peřiny dlouhou jehlu a když se Janek uložil k spánku, ta jehla mu probodla krk. Janek zůstal ležet bez hnutí a do hodiny byl mrtvý. 
Na zámku zavládl smutek. Konal se Jankův pohřeb a pochovali ho. Nad hrobem se seběhli i Jankovi zvířecí kamarádi. Marně je lidé odháněli. Zvířata naříkala a hrabala až Janka vyhrabala. Seděli nad ním a medvěd povídá: 
„Vlčku, skoč pro zajíce ať vyčmuchá co je našemu pánovi.“ 
Zajíc přiskákal, šňupal a šňupal až vyšňupal tu jehlu a vytáhl ji. Janek otevřel oči, protáhl se a zase povídá: 
„Proč jste mne budili? Mně se tak krásně spalo ..... “ 
„Pane, spal jste,“ povídá lev „spal jste ale už třetí noc a to na hřbitově, protože Vás Vaše sestra jehlou připravila o život.“ 
Když ráno Janek vstoupil do zámku, všichni si mysleli, že se jim to jen zdá. Ale byl to on! Těšili se a hned volali královnu. : 
„Královská jasnosti, Váš muž se vrátil živý a zdravý ..... . radujte se.“ 
Janek zavolal na svou sestru, vzal jehlu, hodil ji na stůl až to cinklo a praví: 
„Poznáváš tu jehlu? Už po druhé jsi mi ukládala o život!“ Co mám s Tebou učinit? Běž odtud. Odejdi kam chceš, ale víc se mi neukazuj na očích!“ 
Vyhnal ji z hradu ven a již nikdy ji nespatřil ..... A co se s ní stalo? To nikdo neví, ale co je komu do toho, co se stalo s falešnou a zrádnou sestrou. Takový lidé nikoho nezajímají ..... 
Za to Janek a jeho žena byli spokojení a s nimi celé jejich království .....