Zrádný hejtman

Kterak nepřijeli králův hrad za velikou odměnu zaprodal, aby se mu pomstil, když král jeho nevěstu dal jinému m ilci

Za krále Jiříka z Poděbrad bylo mezi pány mnoho rozbrojů a někteří z nich nechtěli svého kacířského krále poslouchat. Vratislavský biskup Jost z Rožmberka strojil proti králi pikle a tak daleko to došlo, že král musel poslat svého syna Viktorina s vojskem do Slezska, aby tam obhajoval jeho moc. V tom čase se také někteří moravští páni vzbouřili proti králi, a proto princ Viktorin nechal ve třech královských hradech ve Slezsku posádky se zkušenými hejtmany, sám táhl s vojskem až na Moravu. 
Na hradě Edelštejně seděl hejtman Jan ze Žerotína, na Georginecku pan Dříslav ze Smíchova a na Kaltenštejně Jaroslav z Drahotuš. Všichni tri se dobře znali a dlouho už králi věrně sloužili. Když se na hradech usadili a zásobami je opatřili, začali se ohlížet po nějaké zábavě, protože Vratislavští se stáhli za hradby svého města, šarvátky ustaly a vojny jako by ani nebylo. Jeden z hejtmanů lovil v lesích, druhý hrál s vojáky kuželky, jen pan Jan ze Žerotína se pořád kabonil, honil z dlouhé chvíle vojáky a nikdo mu nic po vůli neudělal. A pak sám pro sebe bručel: 
„Králi se to dobře rozhoduje a válčí, když sedí ve svém sídle, uprostřed dvora a pořádá hony a panské kratochvíle. Občas se jde do kaple pomodlit a potom nadává kuchaři. Ale co já tady mohu dělat? Lišky zde dávají dobrou noc, zvěř se pase kolem hradu na dostřel. Moji chlapi v jednom kuse něco opékají na rožni a vaří v kotli. Stráže abych pořád honil a sám je hlídal. To aby čert vydržel.“ 
Potom vybral posla, aby jel se vzkazem na hrad Kaltenštejn a Georgineck k pánům hejtmanům, že je k sobě zve na návštěvu. Dal střelit jednoho jelena a navařit něco lepších jídel, aby měl pány čím pohostit. 
Za dva dny byli páni hejtmani na Edelštejně, a když jim bránu otevřeli a do hradu je pustili, jeden druhého objímali. 
„Tos měl ale dobrý nápad, pane Jene! Už jsem byl z toho ticha celý nesvůj. Nyní si spolu alespoň popovídáme a dobře popijeme,“ halasil pan Drahotuš. „Vždyť já jsem už jako jezevec,“ smál se hejtman z Georgineckú. „Celý den pomalu prospím a pak hraju kuželky. Co je tady u Vás nového?“
„Pojďte, milí páni, nahoru do jizby! Tam budeme sami a bez obav si můžeme popovídat,“ zval je pan Jan. 
Když uvedl hosty k sobě, dal nosit jídlo a pití na stůl. Potom přikázal zbrojnoši, aby dovnitř nikoho nepouštěl a hlídal dole pod schody. Páni svlékli kožichy a pohodlně se posadili. Hejtman z Kaltenštejna se dal do vyprávění. „Nedávno jel kolem hradu kupec. Tak jsem ho dal zastavit a on to byl Cech až z Prahy. Ptal jsem se, co je tam nového. Prý se chystají slavné svatby. Král bude vdávat svoji Schovánku Ludmilu z Chlumu. Však ji znáš, pane Jene!“
„A za koho?“ ptal se pan ze Žerotína, kterému král kdysi nabízel její ruku a on se už cítil být jejím ženichem. 
„S pánem z Lipé! Ten je teď u koryta! A už je ruka v rukávě. Ti dva prý se spolu milují jako dvě hrdličky a král jejich prosbě nemohl odolat“
„A my tu zatím sedíme jako havrani! Krákáme a strašíme vratislavského biskupa, zatímco se v Praze královský dvůr baví,“ bručel pan Dříslav ze Smíchova, který měl u Prahy statek a velmi rád vzpomínal na pražské lazebnice. 
Páni spolu poseděli, pojedli a popili, než si všechno vypověděli, co měli na srdci. Když se potom rozloučili a se svými vojáky z brány vyjeli, dlouho se hejtman díval za nimi a jejich korouhvemi, než mu docela zmizeli z očí. 
„To je královská odměna! Za dobré a věrné služby tu sedím v hraničním hvozdu a číhám po biskupových lidech, zatímco moji nevěstu král dává jinému,“ vztekal se pan Jan. 
Potom se zpil do němoty a kolik dní s ním nebyla žádná řeč. Když se zase vypravil do nedalekého městečka Zlatých hor, prolézal kdejaký šenk a s měšťany popíjel, až se hory zelenaly. Chtěl vědět, jak se zlato ze země dobývá a dal se také slyšet, že by se tu někde rád zakoupil. 
Když byl hejtman z Edelštejna dva dni pryč, vypravil se za ním jeho věrný zbrojnoš Jonák s vozem. Našel pána ve městě a odvezl ho zpátky na hrad. Za pár dní přijel posel od krále se vzkazem a pozváním, aby pan hejtman Jan ze Žerotína dobře hrad Edelštejn proti nepřátelům zabezpečil a přijel do Prahy na svatby. Když to hejtman uslyšel, praštil pěstí do stolu. 
„Tak přece na mne král nezapomněl! To jsem zvědav, co mi řekne a jak svůj dluh vyrovná.“ 
Potom se začal chystat na cestu. Svým zástupcem a purkrabím udělal starého, zkušeného vojáka, který pod ním už dlouhá léta sloužil a byl mu věrný. Dal ho k sobě zavolat a řekl mu: 
„Jonáku, budeš teď na Edelštejně purkrabím! Až odjedu, drž hradní čeleď zkrátka a nedej se nikým oklamat. Kdo ví, kdo se Ti může vloudit do hradu a Ty nebudeš vědět ani jak. Dávej dobrý pozor, aby Tě biskupští neodrali o duši!“
„Hejtmane! Ale jeden takový už je tady. Přijel s poslem a pořád tvrdí, žes ho pozval. Je prý kovkop a bude tu někde pro Tebe kopat zlato.“
„Co to pleteš, chlape?“ rozkřikl se na něho hejtman. „O žádném takovém nevím. A jak to žes mi to dřív neřekl? Dám ho hned vsadit do věže!“ Starý Jonák ale potřásl hlavou a snažil se pána uklidnit. 
„Jen se neukvapuj, hejtmane! Nedávno jsi byl přece ve Zlatých horách a možná, že jsi ho sem pozval. Vzpomeň si dobře!“ 
Pan Jan věděl, že tehdy toho mnoho vypil a nevěděl, co tropil. 
„Tak ho sem pošli! Ať se na toho ptáčka podívám, co je zač,“ řekl smířlivě. 
Nový purkrabí zanedlouho přivedl statného muže v havířské haleně, ale na kovkopa nevypadal. Byl statný a sebevědomý, a to hejtmana trochu zmátlo. Když dveře zapadly za purkrabím, letmo se uklonil a začal z plných plic. 
„Vím, pane ze Žerotína, že bys tu někde chtěl otevřít zlatý důl. Není to zrovna špatný nápad, ale já mám pro Tebe lepší. Co bys tak říkal dvaceti tisícům dukátům ve zlatě?“ 
Hejtman hleděl na něho vyjeveně, potom si myslel, že si ten chlap z něho dělá blázny, a litoval, že zde Jonák nezůstal. 
„Mluv k věci! Odkud jsi a kdo jsi? Nadarmo jsi ke mně nepřišel, abys mne tu přesvědčoval, že je lepší vrabec v hrsti než na střeše!“ Neznámý se dal do smíchu a potom spokojeně řekl: 
„Jsem rád, hejtmane, že si rozumíme. Mohu s Tebou mluvit tedy otevřeně. Ale jako vojáci si budeme ještě lépe rozumět. Jsem hejtmanem vratislavského biskupa a vyřizuji Ti od něho srdečné pozdravy. Biskupovi moc záleží na Edelštejně a doufá, že se s Tebou dohodnu. Když nám ho dáš bez boje, dostaneš ty dukáty.“ 
Hejtman zůstal jako omráčený. Tolik peněz najednou si ještě u krále nevysloužil. Když se ale vzpamatoval, zhurta spustil: 
„Jak ses vůbec mohl opovážit přijít až sem, hejtmane? Dám Tě třeba zavřít nebo pověsit a nikdo se o tom nedoví.“ Nakonec sáhl po džbánu, do dvou pohárů nalil vína a páni si spolu připili. 
„Co bys z toho měl, hejtmane? Těch dvacet tisíc dukátů Ti přijde vhod, o tom nepochybuji. Když se dohodneme, přijedeš si pro ně do Vratislavi.“ 
Páni sedli za stůl a dlouho spolu rokovali. Přitom pan Jan uvažoval, jak to nejlépe provést. Věrnost králi nikdy tak vážně nebral a o tolik peněz nechtěl zbůhdarma přijít. Nakonec se spolu dohodli, že až pan Jan odjede do Prahy, purkrabí otevře Vratislavským tajnou branku a pustí je do hradu. 
„Je na toho purkrabího spolehnutí?“ ptal se host. 
„To už nech na mně, pane! O to se postarám, aby vše dobře pochopil,“ řekl hejtman, když se spolu domluvili a ruku si podali. 
Potom ho šel pan Jan vyprovodit až na nádvoří a tam přede všemi mluvil o tom, že až se z Prahy vrátí, nechá nedaleko hradu Edelštejna otevřít zlatý důl. 
Sotva se brána za hostem zavřela, zavolal k sobě purkrabího a pověděl mu svůj plán. Jen na bohatou odměnu zapomněl. Ale i tak byl purkrabí z toho vyděšen. 
„Jak to můžeš králi udělat, hejtmane? Vždyť můžeš přijít o hrdlo.“
„Nebuď jako starý mezek, Jonáku! Král má hradů dost, a když o jeden přijde, nic se nestane. Stejně jsem už chtěl změnit službu, a tak mi to přišlo vhod. V Čechách není bezpečno, páni se pořád mezi sebou perou. Každý den má moc v zemi někdo jiný a člověk pak neví, kam by se měl postavit. Však půjdeš se mnou! Neboj se!“
„Víš dobře, pane, že s Tebou půjdu, kam budeš chtít!“ řekl mu Jonák, ale za tu chvíli si to nemohl v hlavě srovnat. Byl zvyklý poslouchat svého pána na slovo. 
Potom mu pan Jan pověděl svůj plán a nechal mu tu list pro vratislavského hejtmana, aby věděl, s kým bude jednat. 
Když hejtman odjel, purkrabí dal vynést ze sklepa několik beček vína a poručil vojákům nalévat. Brzy bylo na hradě tak veselo, že když kvečeru přitáhlo k Edelštejnu biskupovo vojsko, ani o tom nevěděli. Jonák jim otevřel tajnou chodbu, jak bylo smluveno, a pustil je do hradu. Sám se pak hlásil u nového hejtmana a doručil mu list. Když si ho hejtman přečetl, zasmál se: 
„Dobře se o Tebe Tvůj pán postaral, jen co je pravda. Udělám, jak si přeje, ještě dnes budeš viset.“
„Milost, pane, milost! To přece není možné. Můj pán mi řekl, že oba budeme sloužit u Tebe ve vojsku.“
„Já se zrádci nejednám!“ řekl hejtman a dal Jonáka odvést, aby ho jeho vojáci pod hradem pověsili. 
Zatímco Vratislavští pobíjeli opilé královské vojáky, Jonáka věšeli na sosnu. Když ortel vykonali, vrátili se zpět do hradu. Vzápětí se však ke stromu připlížil jeden z královských vojáků, kterému se v tom zmatku podařilo utéci. Purkrabího odřízl a odtáhl do lesa. Když ho konečně přivedl k vědomí, Jonák mluvit už moc nemohl. Ale přece jen mu pověděl, jak pan ze Žerotína zradil krále a hrad Edelštejn přenechal biskupovi. Potom usnul navěky. 
Voják se vydal na Kaltenštejn za panem Jaroslavem z Drahotuš, aby mu všechno pověděl a zůstal u něho ve službě. Co jiného mu zbývalo. Do Čech bylo daleko a mezi pány by si byl stejně nevybral. 
Na Kaltenštejně ho nejdříve nechtěli pustit do hradu, až ho jeden z vojáků poznal a zaručil se za něho u hejtmana. Když pán z Drahotuš slyšel, co se stalo, hned poručil sedlat koně a sám se vypravil ke králi. 
V Praze byly svatby v plném proudu, všichni se veselili i pan Jan ze Žerotína, protože král mu slíbil náhradou za nevěstu výnosný úřad. Když byli v nejlepším, dal se u krále ohlásit pan z Drahotuš a byl přijat. Jak ho před krále uvedli, padl na kolena a volal: „Zrada, králi, zrada!“ 
Všichni se kolem nich nahrnuli a král se zachmuřil. Potom poručil, aby okamžitě pověděl, koho viní ze zrady. Hejtman se rozhlédl a uviděl pana Jana, jak se snaží ztratit v davu. Skočil po něm a před krále ho přitáhl. 
„Králi, Tvůj hrad Edelštejn má v držení vratislavský biskup, protože tuhle pan ze Žerotína mu ho prodal!“ 
Bylo z toho veliké pobouření. Páni tasili meče, ale král jim pokynul a sám rozhodl, aby zrádného hejtmana, pana ze Žerotína, uvěznili na Karlštejně, kde pán z Drahotuš bude za věrnou službu ustanoven purkrabím. A znovu pokynul muzikantům, aby hráli, a panstvu, aby se veselilo. Nebyl to první ani poslední zrádce, který svého pána a krále zaprodal. 
Na Edelštejně však biskupovi vojáci dlouho nepobyli. Než odtud odešli, jejich hejtman poručil hrad zapálit a zničit. Od těch dob je hrad v rozvalinách, ale v jeho zasypaných sklepeních leží prý ještě několik beček dobrého starého vína.