Žravý Matěj

Kterak pánem na hostinu byl pozván a jak statečně si přitom vedl, co mu na stůl dali, všechno snědl a tím svému pánovi velikou sázku vyhrál

Jednou o svatováclavském posvícení přitáhl rytíř Jan Kolda ze Žampachu se svou čeledí k Náchodu a dobyl ho. Kolda byl zkušený husitský válečník, ale později se stal lapkou a zemským škůdcem. Přepadal tvrze i městečka a všude loupil. Náchodský hrad stál při zemské stezce z Čech do Kladska, a proto se tu pan Kolda usadil. Bylo z toho mnoho křiku a žalob u zemského soudu, páni však věděli o zásluhách pana Koldy a nechali mu hrad s mnoha vesnicemi do konce jeho života. „Však už jsem myslel, že páni mají krátkou paměť a budu jim muset leccos připomenout,“ vychloubal se Kolda jednou při víně svým přátelům. „Nejednomu z nich jsem pomáhal proti jeho nepřátelům a každý má za nehty nějaký ten cizí kousek H •:
půdy. A nyní, když jsem si vzal zaslouženou odměnu, málem by mě chtěli na právech krátit.“
Pan Jan Kolda ze Zampachu byl nejen dobrý bojovník, ale i hospodář. Brzy ovládl celý kraj od Zampachu až po Náchod, všechny hrady, tvrze a vsi dal si řádně zapsat do zemských desek.
Jezdil se svou čeledí až nahoru do Kladska a Slezska, tam obíral bohaté kupce a přepadal města. Náchodské hradní vězení se plnilo cizími pány a kdo mohl dát za sebe bohaté výkupné, ten se dostal brzy na svobodu. Ostatní hnili ve tmavých sklepeních a nikdo se o ně nestaral. Pánova pokladnice brzy přetékala penězi a na komorách leželo všelijakého zboží na kopy. Panské dvory byly plné dobytka, stodoly a sýpky napěchovány pytli s obilím až po krovy. Kdo přišel na Náchod, každý se divil, jaký je pan Kolda dobrý hospodář. Zvláště jeho přátelé mu pochlebovali. Nikdo se s panem Koldou nedal do hádky, protože věděli, že má dost vojáků a červený kohout by mu hned seděl na střeše.
Jednou se pan Kolda vrátil z bohatého tažení, dal na Náchod sezvat všechny své přátele, a když se sjeli, zvesela je uvítal.
„Vítám vás, urození rytíři! Po dobré práci je třeba si popřát také odpočinku. Proto jsem si řekl, že i my se můžeme spolu trochu poveselit. Nejprve Vás pozvu na bohatý lov. Pojedeme trubějovskými lesy k rybníku Špince a každý si tam může nalovit ryb, kolik ho napadne.“
Páni souhlasně halasili a hned se chystali, že vyjedou. Pan Kolda zrána tam poslal pacholky s porybným, aby rybník vypustili. Chtěl dojet s pány teprve tehdy, až se rybník bude rybami vařit, a tak jim ukazat, kolik je v nem bohatství. Když se páni začali shánět po koších a čeřenech, pan Kolda jen mávl rukou.
„Nic se, páni, nestarejte! Všechno už jsem dal připravit. Jeďme ke Špince a tam sami uvidíte.“
Všichni nasedli na koně a tryskem vyrazili z hradu. Sotva projeli mezi chalupami, dali se lesem. Cesta to byla pěkná a nikdo nelitoval, že si takhle polehku vyjeli. Pan Kolda se těšil, jak své pány překvapí, a první vyrazil z lesa k rybníku. Za ním se hnali ostatní a čekali na to překvapení, které je tu mělo očekávat. Rybník byl vypuštěn, jen na dolním konci byla kaluž vody, ale bahno se rybami nehemžilo. Voda pomalu stékala do výpusti a nikde nic. Na hrázi stál zkroušeně porybný s pacholky a čekali, co pán řekne.
„Kde jsou ryby?“ zabouřil pan Kolda a hněv jím lomcoval.
„Milostivý pane, jak to mám povědět,“ omlouval se porybný. „Dobře víte, že ten rybník byl vždycky plný ryb, a nyní je mrtvý, nikde ani jedna rybička.“ Páni se rozpačitě dívali na tu spoušť. Někteří ze zlomyslnosti to panu Koldovi přáli, protože se pořád nad nimi vynášel. Jiní litovali, že přišli o dobrý rybolov. „Tohle mi zaplatí někdo svou hlavou!“ křikl pan Kolda. „Sám jsem tady byl nedávno a voda se rybami jenom mlela.“
Pobodl koně, projel kolem porybného a sám objížděl rybník ze všech stran. Hrozně ho mrzelo, že s takovým halasem vytáhl až sem a nyní má ostudu. Když dojel dolů ke stavidlu, kde bylo ještě trochu vody, zastavil koně. Najednou se objevila v bahně ohromná štičí hlava. Zalapala po vzduchu a zase se ponořila. Když to pán uviděl, křikl na pacholky:
„Honem poběžte s podběráky! Tuhle je veliká štika!“
Porybný s pacholky se rozběhli a za nimi jeli také páni. Všichni se chtěli podívat na tu jedinou rybu, která panu Koldovi zůstala v rybníce. Ale jaké bylo jejich překvapení! Štika byla ohromná jako kus starého kmene obrostlého mechem. Chňapala kolem sebe a sekala ocasem. Pacholci měli co dělat, aby ji vytáhli z bahna. Když se to podařilo, porybný hlásil panu Koldovi, že je asi půl centýře těžká. „Tak vidíte, páni!“ řekl pan Kolda pyšně. „Marně jsem Vás sem nevedl. Takovou rybu nikdo z Vás ve své louži neuloví. Abyste ale neřekli, že jsem chrt a lakota, dám Vám ji celou sníst.“
Páni mu přáli všechno nejlepší, jenom pan Beneš z Hustířan a na Mokrovousech byl liška podšitá, rád každého zlobil. Ani teď nemohl mlčet a řekl: „Máš, pane Koldo, štěstí, žes tu štiku objevil, jinak bychom mohli kolem Tvého rybníka chytat leda žáby. Ale já mám ve vsi chlapa, který by takovouhle rybu snědl na jedno posezení.“
Když to páni slyšeli, dali se do velikého smíchu, ale pan Kolda se toho hned chytil a panu Benešovi odpověděl:
„Dobrá, když se tedy chceš se mnou měřit, proč bychom to nezkusili. Já dám štiku a Ty pozveš toho chlapa. Jestli ji sní na jedno posezení, dám Ti za to pěkného šimla. Jestli se mu to nepovede, budeš mít ostudu a dáš koně Ty mně.“ Pan Beneš byl hned jako sršeň a začal se s panem Koldou přít, jestli mu věří či nevěří, že toho chlapa sám přivede na Náchod.
„Jaképak řeči, pane Beneši, kam bys chodil! Pošli pro chlapa, ať uvidíme, co je na tom pravdy,“ povídal pan Kolda a v duchu se těšil, jak pana Beneše přivede do úzkých.
„Když jinak nedáš, já toho žravého Matěje pozvu. Ale dáš mi toho šimla nebo já Tobě pěknou vranku. Plácneme si na to hned teď!“
Páni si podali ruce a sázka byla hotova. Potom vyjeli zpátky na Náchod a za nimi pacholci s vozem, na kterém vezli tu velikou štiku.
Ještě toho dne poslal pan Beneš pro Matěje, aby ráno přišel na Náchodský hrad. Zatím páni dobře pojedli a popili, zahráli si v karty a vrhcáby. Každý dělal, co se mu líbilo, a bylo všem dobře.
V hradní kuchyni měli všichni napilno. Když štiku dovezli, sotva se vešla na stůl, tak byla veliká. Do rána měly kuchařky co dělat, aby ji celou očistily a upekly. Pán sám se několikrát přišel podívat, jak jsou s prací daleko, a nařídil, že nikdo si nesmí z ryby vzít ani kousek.
Matěj z Mokrovous byl chlap jako hora, ale dobrák od kosti. Když mu pan Beneš vzkázal, ani se neptal proč a nač. Ráno se vydal na Náchod. Šlapal si to pěkně rozvážně a pomaloučku s kopečka do kopečka, náchodskou branou se sotva protáhl, jak byl veliký. Než vylezl po strmé cestě do kopce, pořádně se zadýchal a nebyla s ním žádná řeč.
Jakmile ho pan Kolda z okna hradu uviděl, řekl uznale panu Benešovi:
„To jsem nevěděl, že máš na svém zboží takové chlapíky. Ten by jednou ranou zabil statného vola. Ale stejně jsem zvědavý, jestli tu štiku sní sám.“
Potom sešli všichni páni na nádvoří, kde dal pan Kolda postavit veliký stůl a místo židle velkou bečku. Na ni posadili Matěje a Beneš mu povídá:
„Podívej se, Matěji! Tuhle urozený pan Kolda ze Žampachu a na Náchodě pozval Tě na hostinu. Včera v jeho rybníku ulovili velikou štiku, a když ji celou sníš, dostaneš ode mne tři groše.“ Matěj se blaženě na pána usmál.
„A proč bych ji nesnědl? Když tuhle pán oželí takovou panskou pochoutku, já chudák se rád o ni postarám. Jenom mi ji už doneste, mám hlad jako vlk. Cestou mi pořádně vytrávilo.“
Pan Kolda byl ale chytrák. Velikou štiku dal notně okořenit a rozkrájet na sedmnáct dílů. Každý ten díl nechal dát zvlášť na talíři s pořádným klínem chleba a jedním džbánkem piva. Sluhové přinesli talíř s rybou a džbán, postavili je na stůl a Matěj se dal s chutí do jídla. Všichni páni i hradní čeládka stáli kolem, aby viděli, jestli se ta sázka panu Koldovi vydaří.
Matěj rozvážně ulomil kus chleba, potom kus ryby. Každé sousto zapil douškem piva. Jedl a pil pomalu, přitom se spokojeně díval kolem sebe, jak na něho páni s čeládkou civí. Jídlo do něho padalo jako do chlebové pece a pivo nalévalo jako do bezedné studny. Sloužící nestačili nosit talíře a odnášet prázdné džbány. Když byl Matěj už asi u patnácté porce, ohlédl se po panu Koldovi a povídá: „Urozený pane, já bych se rád jenom zeptal, kdy už konečně přijde na stůl ta štika. Tohle, co jsem snědl, bylo moc dobré. Ale můj pán mi slíbil za tu štiku tři groše a já bych o ně nerad přišel.“
Když to páni slyšeli, dali se do velikého smíchu a nejvíce ze všech se smál pan Beneš, protože se už viděl, jak vyhrál pěkného koně. Pan Kolda poručil, aby sloužící donesli na stůl zbytek ryby a dali Matějovi tolik piva, kolik sám vypije. Obrátil se k panu Benešovi a přede všemi si podali ruce.
„Do smrti dobří, pane Beneši! Ale tentokrát jsi mne doběhl. Ten Tvůj Matěj je takový žrout, že bych ho na svém panství mít nechtěl.“
„Ale já ano, pane Koldo!“ zvolal pan Beneš. „Dám mu tuhle přede všemi místo těch tří grošů za to hned šest, že mi pomohl nad Tebou vyhrát. Matěj si odměnu poctivě zasloužil.“
Co se páni mezi sebou domlouvali, Matěj spořádal poslední kousek ryby a napil se piva. Potom si utřel pusu do rukávu a měl se k odchodu. Jeho pán mu vyplatil slíbené groše a ještě mu něco přidal navíc, pak ho propustil. Pan Kolda dal zatím vyvést na nádvoří mladého hřebce, kterého v sázce prohrál. Byl jeden z nejlepších, jakého kdy měl a páni na něm mohli oči nechat, tak se jim líbil.
„Tuhle máš, pane Beneši, toho koně. Ale příště si dám na Tebe větší pozor. Kdo mohl vědět, že máš v Mokrovousech takového žrouta.“
Všechno skončilo smírem a páni měli nový důvod k oslavě. Dlouho do noci zapíjeli povedený Matějův kousek, o kterém se brzo povídalo po celém okolí. Na Náchodsku prý od té doby mámy straší malé děti, když někdy zlobí, žroutem z Mokrovous.