Ztracené jezero

Kdysi dávno leželo ve vysokých horách mezi dvěma mohutnými vrcholy jezero. Tmavá jezerní hladina se každé ráno zaleskla od vycházejícího slunce, když si první paprsky pohrávaly na vlnkách a mámily probouzející se přírodu svojí krásou. Plující bílé květy otevíraly své nebeské oči a hleděly do nové záře. Něžné mlžné opary nadzvedávaly svoje krajkové spodničky a zahalovaly novorozený den svým baldachýnem.

Na jednom z vrcholů se tenkrát probudila překrásná horská víla a vydala se k jezeru, aby se vykoupala. Drahokamy rosy jí smáčely bosé nožky, když kráčela po pěšině, a její dlouhé zlaté vlasy plály v jitřní záři. U jezera si svlékla své průsvitné vílí šaty a ponořila se do křišťálové vody, která jí jako hedvábí klouzala mezi sněhobílými prsty.

Každý den ji z protějšího břehu sledoval a obdivoval hezký elf, kterého její krása očarovala a jehož zamilované srdce nenacházelo klid. Spánek mu nezavíral jeho zasněné oči. Jen měsíc a hvězdy mu poskytovaly útěchu za dlouhých nocí. Láska mu zatemnila mozek a on se rozhodl, že vílu unese.

Jednoho rána čekal elf schovaný v křoví na svou vyvolenou. Jezerní hladina se rozčeřila, lekníny se rozestoupily a zázračná víla stála před ním. V jejích očích se odrážela modrá jezerní hladina, její zuby se bělaly mezi rudými rty jako bílé lekníny, její vlasy se třpytily jako sluneční paprsky na hladině a její pohled byl pokojný jako jezero samo. Přemožen tou krásou vyskočil elf z houští a dívku objal.

Najednou se ze všech stran přihnaly černé mraky. Rozzuřené vichry se proháněly údolím, běsnící démon hlasitě bouřil mezi vrchy a jezero pokryla černá hrůza. Ohnivé blesky křižovaly temné nebe, hory skučely a země se chvěla pod zdivočelou oblohou. Mohutné skály se valily do údolí a pohřbily jezero i s vílou a elfem.