Ztracený žlutozelený měsíc

Je modrý večer. Mezi kameny ospale bublá oranžový potůček, sem tam se líně ohne hlavička trávy a na stříbrno hnědé obloze mezi ohnivými hvězdami visí žlutozelený měsíc. 
Ve dne je louka se zvířátky plná nejrůznějších barev: rudé a zlaté květiny, žluté veverky, modré žížaly, zelení mravenci. A co teprve červený ježek s fialovým čumákem! To je, panečku, podívaná! 
Na takové barevné louce bydlí i dva motýlci, Anilka a Pálok. Anilka má křídla oranžová, protože se vylíhla blízko oranžového potůčku. Pálok má křídla světle zelená, protože se vylíhl těsně vedle zeleného mraveniště. Oba dva jsou strááášně zvědaví: všude musí strkat ta svoje tykadla a sosáky a kdyby se nikdy neunavili, prozkoumali by snad celý svět. 
Anilka a Pálok se už chystají jít spát. Celý den někde lítali a objevovali nová místa a věci a teď jsou z toho tak unavení, že sotva mávají křídly. Ale co se to stalo?! 
„Kam se ztratil náš měsíc?“ ptá se Anilka. 
Pálok se podíval na oblohu a opravdu ..... žlutozelený měsíc, který tam ještě před chvílí byl, se ztratil! 
„Musíme tam!“ zavelel rázně Pálok. 
Unavení, ale zvědaví motýlci se rozletěli k místu na stříbrno — hnědé obloze, kde ještě před chvílí viděli žlutozelený měsíc. Co nejrychleji letí nad ohnutými hlavičkami květin a v tom se kdesi pod nimi ozve: 
„Kam to letíte?“ Anilka s Pálokem se zarazí, podívají pod sebe a vidí světle modrý leknín. 
„Hledáme náš žlutozelený měsíc,“ vyhrkne ze sebe Anilka, „a nemáme čas!“ 
Světle modrý leknín se zadumaně zahoupal na oranžových vlnách rybníčku a ptá se: 
„A nezakryly ho jenom mraky?“ 
„Ne!“ říká Pálok, „určitě ho někdo ukradl! Musíme jej okamžitě najít, než ho někam odnese a schová!“ 
Světle modrý leknín se lehce zahoupal na vlnách oranžového rybníčku a povídá: 
„A kdo ho ukradl?“ 
„Nevíme a proto se na to musíme hned podívat!¨“ Anilka s Pálokem už na nic nečekali a letěli rychle pryč. 
„Abyste se nedivili ..... “, řekl si pro sebe světle modrý leknín a tiše se zahoupal na oranžových vlnách rybníčku. 
Vyletěli vysoko nad šedivou louku i nad růžový les až najednou: 
„Náš měsíc!“ vykřikla Anilka, „vždyť je tam jako vždycky!“ Diví se. 
„Ale co je to tamhle za kouli?“ diví se i Pálok, „to je divný měsíc ..... Že by ten náš měl děťátko?“ 
„Né, to bude určitě ten zloděj, který nám ho chtěl ukrást! Vidíš, Páloku, jaké má kulaté břicho? Do toho si ho chtěl schovat a odletět s ním pryč!“ 
Pálok se podívá na kouli a spustí: 
„Hej ty, koule, Tys nám chtěla ukrást náš žlutozelený měsíc! ..... “ 
Ticho. Nic se neozývá. Koule se jen tiše vznáší nad růžovým lesem. 
„Haló!“ zkouší to zase Anilka, „my s Tebou mluvííímééé! ..... “ 
Opět klid. Bachraté břicho koule se stříbrně leskne v záři ohnivých hvězd. 
„Ta koule si z nás dělá legraci,“ povídá uraženě Pálok Anilce. „Dělá, že neslyší, aby jsme ji nechaly na pokoji. To ne, nedáme se!“ 
Pálok na to jde tedy jinak: 
„Podívej, Anilko, co to má dole pod tím břichem. Nějaký koš? Letíme tam.“ 
Oba motýlci zamířili ke koši, který byl zavěšený pod tím velkým břichem. Dívají se dovnitř, ale vidí jen modrou šedivou tmu. Koš se pomalu pohupuje a vrže ..... 
„Cožééé?!“ volá Anilka do koše. .... Z šedivé tmy koše se ozvalo jen další zavrzání. 
Anilka a Pálok se na sebe zmateně podívali: 
„Dělá si z nás legraci,“ povídá pořád uražený Pálok. „Ty, koule, co říkáš?!“ volá ještě jednou Pálok. 
Jako odpověď zaznělo další zavrzání z nitra koše. 
Pálok se naštval: 
„Pojď, píchneme ho do břicha!“ 
Anilka přikývla a oba vyletěli do pořádné výšky. Tam se otočili, natáhli tykadla do špičky a střemhlav se vrhli dolů na kouli. 
„AU! ..... AU!“ zakřičeli oba téměř současně, když narazili na kouli. Stříbrné břicho koule jim ohnulo tykadla a hned je jako prak vystřelilo do lesa mezi pichlavé jehličí. Chvíli nehnutě leží a pak už začínají fňukat, protože mají od ostrých jehliček pošramocená křídla. 
Šinou se pomalu pěšky domů. Cestou stále naříkají a oddechují bolestí. Všechno je bolí: mají ohnutá tykadla, potrhaná křídla, naražená záda a k tomu všemu je ještě bolí nohy z dlouhé cesty. Už konečně přišli k oranžovému potoku, který přivádí vodu do rybníčku, kde se tiše pohupuje světle modrý leknín. A ten jim povídá: 
„Tak jste našli toho zloděje?“ 
„Ne!“ odsekla Anilka.  
„Taky jste nemohli ..... “ pokračuje světle modrý leknín. 
„A proč ne?“ ptá se Pálok. 
„Protože žlutozelený měsíc nikdo neukradl,“ řekl světle modrý leknín, „zakryl ho jenom obyčejný nafukovací balón a proto žlutozelený měsíc nebyl vidět.“ 
„To byla ta břichatá koule, která nás pošramotila?“ plačtivě se ptá Anilka. 
Světle modrý leknín se sametově zahoupal na oranžových vlnách a odpovídá: 
„Ano, byla. Ale nafukovací balóny pouze tiše létají, nikoho nepošramocují. Narazili jste do něho sami.“ 
„Jenže on si z nás dělal legraci, nic neříkal!“ zkouší to ještě Anilka. 
„Ne, nafukovací balóny nemluví a z nikoho si legraci nedělají. Jenom tiše létají. Byla to Vaše chyba, že jste nevěděli, kdo to je. Vymysleli jste si něco, co nebyla pravda a proto jste se sami napálili.“ 
„Hmm, to je fakt,“ přiznal Pálok, „takže příště si nesmíme nic vymýšlet, že?“ 
Světle modrý leknín se neslyšně zahoupal na oranžových vlnách a odpověděl: 
„Ano, správně. A musíte mít také úctu k cizích věcem, zvlášť, když o nich nic nevíte. Pak se Vám nestanou takovéhle zlé věci.“ 
Anilka s Pálokem pochopili, že světle modrý leknín má pravdu. Poděkovali za radu a unavení a bolaví se pomalu šourali domů do pelíšku. I když je všechno bolelo, byli rádi, že se naučili neodsuzovat cizí věci dřív, než je sami poznají.