Zuzanka plátenice

Kterak se ničeho nebála a místo ženicha si na černém koni veliké véno přivezla

Na Zámeckém vrchu nad Českou Kamenicí stával hrad Fredewald a povídalo se o něm, že jeho poklady hlídá starý sedlák. Pasáci se ho báli a o polednách žádný z nich nepásl na Zámeckém vrchu, aby se s ním náhodou nesetkal. Jednou tudy šly dvě plátenice a nesly dílo do města. Na chvilku sedly na kámen, aby si odpočinuly, protože měly za sebou pěkný kus cesty. V tom se před nimi objevil starý sedlák a ptal se:
„Kampak jdete, panenky?“
„Kam jinam než dolů do města k faktoroví. Neseme mu v rancích hotové dílo,“
řekly ony a divily se, kde se tu najednou ten starý vzal.
„Já bych měl pro Vás také práci. Pojďte se mnou a posloužíte mi!“
Moc se jim nechtělo, ale když viděly starého člověka, nedovedly mu prosbu odepřít.
Sebraly rance a šly za sedlákem. Ten je vedl po cestě až k hradní zřícenině. Vítr zatím přivál mlhu jako mléko a daleko vidět nebylo. Najednou se sedlák zastavil a povídá:
„Podívejte se, panenky, támhle na tu větev. Někdo mi tam zavěsil klíč od komůrky a já už na strom nevylezu.“
„Nic si z toho nedělejte, dědečku!“ smály se plátenice. „My Vám ten klíč rády podáme.“ Rychle vyběhly až k vysoké jedli a jedna druhé pomáhala na strom. Jako z udělání se mlha roztrhla a vysvitlo slunce. Pod jedlí se objevil hluboký skalní sráz a kořeny se držely v zemi jenom napůl. Panenky se polekaly, honem sebraly rance a utíkaly pryč, ani se neohlédly. Za nimi se ozýval pekelný smích starého sedláka a rachot padajícího kamení.
Když plátenice doběhly do města k faktoroví, nemohly ani dechu popadnout. Vpadly do dveří bez pozdravu a honem za sebou zavřely.
„Copak se tak ženete, holky, jako by Vám hořelo za patami?“ zlobil se na ně faktor, potom vzal knihu a vstal od stolu.
„Nezlobte se, pane faktor, ale málem jsme Vám to dílo dnes ani nedonesly. Na Zámeckém vrchu jsme potkaly jednoho starého sedláka a hrozně nás vystrašil.“ Když to faktor slyšel, hned se jich začal vyptávat, co a jak se událo. „A podívejme se, Vy jste viděly sedláka? To jste mohly přijít snadno ke štěstí. On prý je bohatší než náš pan hrabě.“
Plátenice se zatím vzpamatovaly, urovnaly sukně a šátky na hlavách. Potom začaly na stůl rovnat svoje dílo a jedna přes druhou povídaly.
„Kdyby byl bohatý jako císař pán, už nás tam nahoru nikdo nedostane. Raději si kus cesty zajdeme, než bychom se s ním měly zase potkat. Jde z něho hrůza a chechtá se jako sám ďábel.“
Vtom vešla do krámu Zuzanka. Byla pěkná jako obrázek, proto dostávala od faktora vždycky lepší práci a ostatní plátenice jí to záviděly. Sotva na stůl hodila svůj ranec, faktor byl hned u ní.
„Poslechni, Zuzanko, co si tu ty dvě povídají. Viděly prý dnes na Zámeckém vrchu starého sedláka, ale dostaly strach a utekly. Ty bys jistě před ním neutíkala.“
„A co bych utíkala?“ smála se Zuzanka. „Ale já mám tolik práce, že se tam jaktěživa nedostanu. Než utkám, co mi dáte, musím sedět za stavem od rána do večera.“ Ty dvě plátenice se začaly mezi sebou pošťuchovat a ukazovat si na Zuzanku. Slovo dalo slovo a málem byla z toho váda.
„Bodejť bys neseděla, když máš pořád plné ruce dobré práce a bydlíš ve městě. Pan faktor na Tebe rád dohlédne. Ale my musíme chodit kolik hodin pěšky a vyděláváme jen pár šestáků.“
„Mlčte, Vy huby!“ okřikl je faktor. „Pořád si jenom na něco stěžujete, a když máte poklad na dosah ruky, tak utečete. Mohly jste si odnést ze Zámeckého vrchu každá pytel dukátů a ještě se s námi podělit.“
„Co bychom s nimi dělaly, pane faktor? My se bez nich rády obejdeme, hlavně když jsme si nepolámaly kosti. Dejte nám raději nové dílo, abychom přišly domů ještě za světla. Půjdeme po silnici a to je pěkná dálka.“
Zuzanka ráda počkala, než faktor odbavil ty dvě plátenice, zatím si vybírala pentle k zástěře. Když děvčata svázala přízi do ranců a schovala peníze do kapsáře, dala honem spánembohem a pospíchala svou cestou. Faktor se s úsměvem obrátil na Zuzanku.
„Kdybys chtěla, rád s Tebou půjdu na Zámecký vrch. Jestli tam spolu najdeme sedláka, řekneme mu o dukáty a já bych si Tě potom vzal za ženu.“ Zuzanka vypískla a dala se do smíchu. Dobře věděla, že se faktorovi líbí, ale ještě nikdy s ní nemluvil o ženění.
„Já nejsem nevěsta pro vás, faktore! Musíte si vybrat bohatou měšťanskou dceru s velikým věnem, abyste měl dost peněz do obchodu. Já si jednou najdu pořádného a hodného chasníka, který bude umět nějaké poctivé řemeslo, abychom se spolu uživili až do smrti.“
Faktor se nedal odbýt. Přemlouval Zuzanku, jak uměl nejlépe, ale ona se pořád smála jako hrdlička a o vdavkách nechtěla ani slyšet. Když jí vyplatil peníze za dílo a přidal k tomu ještě dvě pentle, mělo se děvče k odchodu. Faktor ji šel vyprovodit až ke dveřím a na rozloučenou řekl: „Dnes večer Tě budu čekat na Zámeckém vrchu, tam se spolu lépe domluvíme. Nezapomeň přijít!“ Zuzanka pohodila hlavou jako hříbě a pospíchala přes rynk na dolní konec města, kde stála jejich chalupa. Faktorova nabídka jí nešla z hlavy. Chlapce ještě neměla žádného, protože byla vždycky vybíravá, a proto se rozhodla, že se tam vypraví. „Za podívání nic nedám a uvidím, jestli to faktor myslel doopravdy.“ Doma matce nic neřekla. Když byla s prací hotova, vyklouzla potají večer a oklikou běžela na hrad. Jako děcko pásla na stráních kozu, ale potom musela sednout za tkalcovský stav a vydělávat na chleba, kterého u nich vždycky bylo poskrovnu. Když táta umřel na suchou nemoc, zůstala s matkou sama a obě se měly co ohánět. Na Zámecký vrch spadla noc, měsíc vyklouzl z mraků a bylo vidět jako ve dne. Zuzanka pomalu vyšla po staré cestě až k hradní zřícenině, která zarůstala lesem. Stromy se k sobě nakláněly ve slabém větru a větve tiše praskaly. Sem tam se udrolil kousek skály a spadl někam dolů.
Zuzanka se ale nebála. Sedla si uprostřed hradu na kámen a dívala se do tmy. Najednou se jí zdálo, že uslyšela volat svoje jméno. Ohlédla se, nikoho však nezahlédla, jen staré zdivo se bělalo v záři měsíce. „Zuzanko! Zuzanko! Zuzanko!“
Znovu zaslechla ten hlas. Honem vyskočila, ale nevěděla, na kterou stranu by se měla dát. Když potřetí někdo zavolal, poznala faktora a obě ruce přiložila k ústům.
„Zde jsem, faktoréé! Čekám nahořéé!“
Ozvěna odnesla její volání, ale nikdo jí neodpověděl. Zuzanka chvíli čekala, a když faktor nepřicházel, šla mu pomalu naproti. Vtom se na cestě ozval dusot koně a do brány vjel jezdec. Než mohla Zuzanka uskočit z cesty, zastavil zrovna před ní, ale faktor to nebyl.
„Co tady děláš, panenko?“ zeptal se a Zuzanka v něm poznala podle šatu starého sedláka. Dušička v ní byla malá, ale odvážně řekla:
„Vyšla jsem si na Zámecký vrch za ženichem, ale asi jsme se v té tmě někde minuli, a tak jdu domů.“
„Jestlipak máš věno, když se chceš vdávat?“ vyptával se sedlák a ona se dala upřímně do smíchu.
„Kdepak já! Já nemám věno ani pořádného ženicha. To byl jenom žert, ale proto nemusím ještě zůstat na ocet. Snad se jednou někdo najde, kdo si rád vezme chudou plátenici za ženu.“
Sedlák chvíli mlčel, jako by o něčem přemýšlel, potom seskočil s koně a povídá: „Přál bych Ti ženicha, ale bez věna se vdávat nemůžeš. Když mi chvíli podržíš toho koně, přinesu Ti takové věno, jaké nemá v Kamenici ani purkmistrova dcera.“
„A proč bych Vám koně nepodržela? To je malá služba,“ řekla Zuzanka a vzala koně za uzdu.
Když černý kůň ucítil jinou ruku, začal kolem ní tancovat, až mu od kopyt odletovaly jiskry. Ale Zuzanka ho držela pevně a uzdu nepustila. Sedlák zatím zmizel v hradní zřícenině. Za chvíli se vrátil zpátky se dvěma pytli na zádech. Zvědavě se 11a něho dívala a čekala, co bude. Sotva na koně položil ruku, přestal tancovat a stál jako beránek. Sedlák na něho naložil oba pytle a obrátil se na Zuzanku. „Protože vím, že jsi poctivé a pracovité děvče, dávám Ti veliké věno, ale toho faktora si nikdy neber. Není to člověk pro Tebe a dobře by ses s ním nikdy neměla. Když tyhle dva pytle dovezeš na mém koni až do města, oba budou Tvoje a nikdo Ti je nevezme.“
„Děkuji pěkně! Pánbůh Vám to za mne snad vynahradí,“ řekla Zuzanka a vyhoupla se na koně.
„Ani nevíš, panenko, jak jsi mi pomohla,“ odpověděl sedlák a než se nadála, zmizel ve tmě.
Vtom černý kůň vyrazil, jako by ho něco bodlo. Uháněl lesem bez zastavení a Zuzanka na něm víc ležela než seděla. Polomrtvá se držela koně kolem krku, aby z něho nespadla. Blesky jim křižovaly cestu, hrom burácel na všech stranách. Byla to pekelná jízda. Když dojeli dolů do města, na rynku se černý kůň sám od sebe zastavil. Zuzanka sklouzla z něho dolů a poplácala ho po krku, jako by se s ním znala odjakživa.
„Ty bláznivý! Vždyť jsi nás oba mohl cestou přizabít, jak jsi letěl.“ Vtom k ní černý kůň otočil hlavu a promluvil lidským hlasem:
„Rychle vezmi, cos dostala, a pusť mou uzdu, jinak se Ti zle povede.“
Zuzanka na víc nečekala a honem odvázala ty dva pytle. Sotva je postavila na zem, na kostelní věži odbíjela půlnoc. Černý kůň zařehtal a prudce uhodil kopytem do kamene, až se zajiskřilo. Potom se rychle vznesl k nebi, zakroužil nad kamenickým rynkem a zmizel k Zámeckému vrchu. Zuzanka stála, jako když hrom do ní uhodí, a nemohla se hnout z místa.
Najednou slyšela, že někdo běží po rynku. Ohlédla se a v měsíčním světle uviděla faktora. Honem na něho zavolala:
„Faktore! Faktore, pojďte mi prosím Vás pomoci!“ Ten sebou trhl a hrozně se lekl, ale když viděl, kdo na něj volá, rozběhl se k Zuzance.
„Co tady děláš, holka? Já Tě čekal na Zámeckém vrchu a málem přišel o život. Tys mě pěkně doběhla.“
„Nevím, faktore, kde všude jste chodil, ale já na Vás čekala od večera. Buďte tak dobrý a pomozte mi s těmi pytli domů. Já bych je sama neunesla.“ Faktor byl ze všeho tak zpitomělý, že vzal poslušně jeden pytel na záda sám a druhý mu tam dala Zuzanka. Potom šel, kam ho vedla, a stěžoval si, jak ho na Zámeckém vrchu honil černý kůň.
„A dotíral na mne tak dlouho, dokud jsem se nedal na útěk. Kdo ví, komu utekl. Byl tak splašený, že se ani chytit nedal.“
„Mně se také leccos zdálo, ale nedala jsem se zastrašit, a tak si nesu výslužku,“ řekla Zuzanka, když byli u dveří jejich chalupy. Než se faktor zmohl na další řeč, sundala z něho dva pytle a poděkovala mu. „Mějte se dobře, faktore! Je už moc pozdě a moc toho nenaspíte.“
Potom zmizela za dveřmi a nechala ho stát venku. Zuzanka si dobře zapamatovala, co jí sedlák na Zámeckém vrchu řekl, a víc o faktora nestála. Když doma otevřela jeden pytel a hrábla do něho, ucítila, že jsou tam samé peníze. A v druhém také. Potichu vklouzla na pec, aby se do rána trochu vyspala.
Druhý den se po městě rozneslo, že o půlnoci byl na rynku sám ďábel. V jednom kameni bylo vyraženo celé jeho kopyto. Faktorovi to nešlo do hlavy a marně se vyptával Zuzanky, co se tam v noci dělo. Ona se jenom smála a nic kloudného mu neřekla. Brzy se začala ohlížet po jiném ženichovi. Ten nenechal na sebe dlouho čekat a Zuzanka se přece jen vdala. O její statečnosti se po Kamenicku všelicos vyprávělo, ale ona teprve svým vnoučatům pověděla, jak přišla k bohatému věnu.