Zvědavý lakomec

Dnes už málokdo ví, že také Moravský Beroun býval hornické město. Dolovala se tu za starých časů železná ruda, ale též zlato a stříbro. Na Křížovém kopci nad městem stál nevelký hrad a v něm přebýval fojt, zástupce pánů z nedalekého Šternberka, ten na panství dohlížel. Přišel si při své službě na dobrý groš, poctivě i nepoctivě, a přece byl vyhlášený lakomec, jakého pod sluncem nevidět. A tak si nyní poslechněte, jak se z té své lakoty vyléčil ..... 
Jednou v noci si fojt chrupkal spokojeně na hradě a hřálo ho pomyšlení, že jeho měšec za uplynulý den opět více zbřichatěl. Zdálo se mu i ve snu o penězích, stále je přebíral a počítal, tak byl lačný groše. Ale pojednou jako by ho něco ze spaní rušilo. Ne, nebyl to cinkot zlaťáčků, to už spíše šouravé kroky na chodbě. Fojt byl rázem při sobě ..... to tak, ještě aby ho zloději okradli! Rychle skočil do pantofli, navlékl na sebe kalhoty a kabát a vyběhl z komnaty. 
Co spatřil na chodbě, nad tím mu zůstal rozum stát. Jakýsi mužíček s velkou helmou vlekl po schodech ze sklepa do věže těžký pytel, už jenom sípěl pod tou tíhou. 
„Človíčku, který Ty jsi a co tady provádíš?“ zeptal se ho fojt, protože při pohledu na unaveného trpaslíka ho i zlost přešla. 
Ale mužíček nic, sešel do sklepa pro další pytel a opět jej s námahou vlekl do schodů. 
„Tak povíš mi konečně, co děláš na hradě?“ nazlobil se fojt, nezvyklý odporu, a zlostně dupl nohou. 
„Jsi moc zvědavý, pane, a to není k dobrému,“ řekl mu trpaslík a setřel si pot z čela. „Ale když chceš, pojď se mnou. Sám uvidíš!“ 
Trpaslík došel ke sklepním dveřím, vzal do ruky hořící pochodeň, která tam byla zastrčena v držáku, a šel dlouhou chodbou do tmy. Fojt do té chvíle vůbec nevěděl, že pod hradem jsou taková sklepení. Ale nebylo kdy na vyptávání a rozhlížení. Zrovna přišli do jakési sloje, trpaslík se chopil krompáče a začal kopat ..... ze stěny se sypalo čisté zlato a stříbro! Potom mužík naplnil tím zlatem a stříbrem měch a zeptal se fojta stručně: 
„Chceš?“ 
Och, kdo by nechtěl! Fojt hned nastrčil záda a mužíček mu na ně naložil plný měch. 
Teprve teď fojt poznal, co je to za tíhu! Měch ho lámal v kříži a fojt se potil a vyplazoval jazyk, ale jít musel ..... jakmile se zastavil, už tu byl zlý pes a vrčel na něho a vystrkoval tesáky. Až do věže musel fojt vynést plný měch, a ne jeden! Teprve když na věži odbila jedna hodina, mužíček ho propustil. Fojt se stěží dobelhal do komnaty a tak jak byl se převalil do postele a ihned usnul. 
Ráno si nic nepamatoval. Jenom se tuze divil, proč leží v posteli oblečen a že ho tak strašně bolí celé tělo, jako kdyby se kdovíjak narobotoval! 
Tak se to dělo noc co noc. Vždycky o půlnoci přinutilo cosi fojta vstát z postele a on celou hodinu nosil na věž měchy plné zlata a stříbra. A co nejhoršího ..... z věže musel zlato a stříbro sypat přes ochoz dolů do tmy a to byla největší muka pro jeho lakotnou duši! Za ten týden sešel, že se ve dne už sotva vláčel, ani na horníky v dolech nedohlížel a pořád nevěděl, z čeho může být tak unaven, vůbec nic si nepamatoval z toho, co dělá v noci. 
Už byl na smrt uondaný a skutečně by z toho měl smrt, kdyby ho jednou v noci nespatřil starý sluha. Slyšel šramot a šel se podívat, jestli nemají na hradě zloděje a místo toho, zatím potkal na schodech svého pána, jak se trmácí s těžkým měchem a oči má zavřené. Na starého sluhu neplatilo zlato ani stříbro, snad ani nerozpoznal, co to fojt v pytli nese. Sundal mu měch ze zad, co v něm bylo, vysypal a pána zavedl do postele. Tím kouzlo zrušil a fojta zachránil. 
Lidé potom říkali, že sluha neučinil dobře, protože takoví lakomci si zasluhují potrestání. Ale pravda také je, že fojt od té doby již tak nelakotil, a když zase na něho někdy přišlo pokušení, vzpomněl si, jak se mu jeho lakota vymstila, a raději se kousl do jazyka, aby touhu po zlatu a stříbře zapudil.