Zvířátka a loupežníci

Jednou domov opustili 
kozel, kohout, kočička. 
Šli celý den, nespatřili 
cestou ani človíčka. 
Pořád stejnou notují, 
na lidi si stěžují:

Kykyrý, kykyrý, 
nač mám vstávat ve čtyři?“

„Mňouky mňou, mňouky mňou, 
už nás trápit nebudou.“

„Mée, mé, mée mé, 
s lidmi už být nechceme!“

„V lese najdem živobytí, 
kočička si ptáčka chytí, 
kohout jádry bude živ 
a ten kozel najde trávy, 
ještě lepší nežli dřív.

Večer nemohli už zpátky, 
les se zavřel za zvířátky. 
Les je v noci jako živý: 
vítr učí mluvit dříví, 
měsíc houby cvičí v tanci 
a na zádech svatojánci 
hvězdy z nebe snášejí. 
Je jim čím dál smutněji.

A tak jdou 
lesem, tmou, 
levá, pravá, 
přední, zadní, 
pozor, kozle, neupadni! 
Na zvířátka padá strach, 
našlapují po špičkách, 
ale nemohou už zpátky, 
před zvířátky, za zvířátky 
černé lesy, tma a tma. 
Kdopak se tu vyznat má!

„Mée mé, Mée mé, 
sotva ten les přejdeme!“

„Kykyrý, kykyrý, 
budeme z lesa ve čtyři!“

„Mňouky mňou, mňouky mňou, 
řeči nikam nevedou.“

A tak jdou lesem, tmou, 
levá, pravá, přední, zadní, 
pozor, kozle, neupadni!

V tom probleskla houštím záře, 
zajásala zvířátka: 
„Cesta lesem překrátká, 
zas budem mít hospodáře!“

Došli k staré chatrči, 
z okénka se světlo lije. 
Kozel všechny odstrčí, 
on chce vidět, kdo tam žije, 
kočka také, kohout též: 
„Počkej, vždyť mě zamáčkneš! 
Kykyrý! Mée mé! 
Zacláníš mi! Né a né!“

Jeden druhého tu šidí, 
ale kohout první vidí ..... 
Vidí, jak tam ve světnici 
v karty hrají loupežníci,

bum! 
Sedma k sedmě, 
osma k osmě, 
já teď nesu, 
eso k esu, 
bum, 
bum, 
bum!

A tak hrají, dupou, křičí 
o podkovu, o káču, 
o záplaty, o jehličí, 
bum! 
Bum, bum, bum!

V tom zamečel kozel, 
hráči vyskočili ze židlí, 
ze dveří se strachy tlačí, 
vždyť tam v okně zahlédli 
hrozné zvíře: má tři hlavy, 
jedna mečí, 
druhá mňouká 
a ta třetí kokrhá
 utíkejme, utíkejme, 
než nás všechny roztrhá!

Utíkají, les je žene, 
s nimi karty rozházené, 
karty, káča bláznivá, 
divé houby v patách mají, 
utíkají, klopýtají, 
kolem všechno ožívá, 
pařezy je spolknout chtějí, 
houby už je dohánějí, 
už je mají ..... ještě krok ..... 
A tu loupežníci ..... skok, 
skok a skok a přes potok.

Už jsou z lesa za potokem, 
oddychují, jdou jen krokem, 
už mají dost lesa, pranic, 
zpátky nevrátí se zanic.

A zvířátka přes kořeny 
dál žene les naježený.

„Mňouky mňou, mňouky mňou, 
světýlka nás zavedou!“

„Mée mé, mée mé, 
už jim neutečeme!“

A tu kohout vesele 
překřičel své přátele: 
„Kykyrý, kykyrý, 
je tři čtvrtě na čtyři!“

Svítá, svítá, za chviličku 
vesele jdou po sluníčku, 
levá, pravá, přední, zadní
pozor, kozle, neupadni 
mezi poli v ranní záři 
vracejí se k hospodáři.

Autor:František Hrubín

Zdroj:Špalíček