Zvířecí řeč

Jeden člověk měl pastýře, a ten mu po mnoho let věrně a poctivě sloužil. Když jednou kráčel pastýř za ovcemi, slyšel v lese nějaký sykot, ale nevěděl, co to je. Šel za tím hlasem do lesa podívat se, co je to. Když byl na místě, odkud sykot vycházel, hořelo tam a uprostřed toho ohně syčel had. Hned se začal dívat, co had bude dělat, protože na všech stranách kolem něho hořelo a oheň se k němu pořád přibližoval.
Tu had z ohně zvolal:
„Proboha, pastýři, zachraň mě z toho ohně.“
Pastýř k němu natáhl přes oheň hůl, had po ní vylezl z ohně, potom pastýřovi na ruku, po ruce se mu doplazil ke krku a otočil se mu kolem něho.
Když pastýř uviděl, co se stalo, strnul hrůzou a povídá hadovi:
„To jsem to vzal za špatný konec. Tebe jsem zachránil a sebe zahubil.“
Had mu odpověděl:
„Nic se neboj a odnes mě domů k mému otci. Můj otec je hadí car.“
Tu pastýř začal prosit a vymlouvat se, že ovce nemůže nechat jen tak, ale had mu povídá:
„O své ovce nemusíš mít ani trochu starost, nic se jim nestane; jen už rychle pojď.“
A tak šel pastýř s hadem lesem, až nakonec přišel k jedné bráně, která byla ze samých hadů spletena. Když k ní došli, had na pastýřově krku zahvízdal a hadi se rozpletli.
Tu had povídá pastýřovi:
„Až přijdeme do paláce k mému otci, bude Ti dávat, čeho se Ti zachce: stříbro, zlato i drahé kamení. Ty ale nic neber a žádej jenom zvířecí řeč. Bude se dlouho zdráhat, ale nakonec Ti ji přece jenom dá.“
Potom přišli do paláce k otci a otec s pláčem povídá hadovi:
„Proboha, synku, kdes byl?“
Had mu všechno po pořádku vyprávěl, jak všude kolem něho hořet začalo a jak ho pastýř zachránil.
Tu hadí car povídá pastýřovi:
„Co chceš za to, žes mi syna zachránil?“
Pastýř odpověděl:
„Dej mi zvířecí řeč, nic jiného nechci.“
A car povídá:
„To není nic pro Tebe. Kdybych Ti tu řeč dal a Tys o tom někomu pověděl, musel bys ihned zemřít. Žádej raději něco jiného, dám Ti, co budeš chtít.“
Ale pastýř mu na to odpověděl:
„Chceš-li mi něco dát, dej mi zvířecí řeč. Jestli mi ji nedáš, buď tu spánembohem, nic jiného mi není třeba.“
A chtěl odejít.
Tu ho car zavolal zpátky a povídá mu:
„Počkej! Pojď sem, když jinak nedáš. Otevři ústa!“
Pastýř otevřel ústa, hadí car mu do nich plivl a povídá:
„Teď Ty plivni do mých úst.“
Pastýř mu plivl do úst a hadí car potom řekl:
„Teď máš zvířecí řeč. Jdi sbohem, ale jestli je Ti život drahý, nikomu o tom nevypravuj, jinak hned umřeš.“
Šel pastýř lesem, a jak tak tím lesem kráčel, slyšel a rozuměl všemu, co si povídali ptáci i trávy i všechny věci na světě. A když přišel k ovcím, našel je všechny pohromadě a v pokoji. I lehl si, aby si trochu odpočinul.
Sotva ulehl, přiletěli dva havrani, usedli na strom a začali si svou řečí vyprávět:
„Kdyby tak ten pastýř věděl, že tam, kde leží to černé jehňátko, je v zemi sklep a ten že je plný stříbra a zlata!“
Když to pastýř uslyšel, šel k svému hospodáři a pověděl mu to. Ten vzal vůz, odkopali dvířka od sklepa a poklad odvezli domů.
Hospodář byl poctivý člověk, dal celý poklad pastýřovi a povídá:
„Nu, synku, tohle všechno je Tvůj poklad, ten Ti dal bůh. A tak si postav dům, ožeň se a žij si spokojeně z toho pokladu.“
Pastýř vzal poklad, postavil si dům, oženil se a žil si spokojeně. Zanedlouho se z něho stal nejbohatší člověk, že nad něho nebylo bohatšího nejen v té vesnici, ale v celém okolí. Měl svého ovčáka, skotáka, koňáka i sviňáka, veliké jmění a bohatství.
Jednou ..... bylo to právě o vánocích ..... řekl své ženě:
„Vezmi víno a rakiji a všechno, co je třeba, půjdeme zítra na salaš a odnesem to všechno pastýřům, ať se i oni poveselí.“
Žena poslechla a udělala všechno, jak poručil.
Když nazítří přišli na salaš, povídá gazda večer svým pastýřům:
„Pojďte všichni sem, jezte a pijte a veselte se; já budu u dobytka celou noc.“
A tak gazda odešel a zůstal u dobytka. Když bylo kolem půlnoci, tu zavyli vlci a zaštěkali psi.
Vlci povídali svým jazykem:
„Co když přijdeme a uděláme škodu? Zbude i Vám dost masa.“
A psi odpověděli svým jazykem:
„I jen přijďte, aspoň se i my najíme.“
Ale mezi psy byl jeden starý pes, který měl v tlamě už jenom dva zuby.
A ten starý pes vlkům povídá:
„Třesky plesky! Dokud mám tyhle dva zuby ještě v tlamě, mému hospodáři škodu neuděláte.“
Gazda to všechno slyšel a rozuměl všemu, co si povídali. A když se ráno rozednilo, poručil, aby všechny psy pobili a jen toho starého psa aby nechali.
Sluhové povídali:
„Proboha, hospodáři, vždyť je jich škoda!“
Ale gazda jim odpověděl:
„Udělejte, jak jsem řekl.“
Potom se vypravil se ženou domů. Jeli koňmo: hospodáře nesl kůň a jeho ženu kobyla. Jak tak jeli, popojel muž kupředu a žena zůstala vzadu.
Tu kůň pod mužem zaržál.
Povídá kobyle:
„Pojď rychleji! Cože jsi zůstala vzadu?“
A kobyla odpověděla:
„Což Tobě je hej, Ty neseš jenom jednoho hospodáře, ale já nesu tři: gazdovou a v ní dítě a v sobě hříbě.“
Nato se muž ohlédl a usmál se. Žena to zpozorovala, rychle bodla kobylu, dostihla muže a ptala se ho, proč se směje.
Ten jí odpověděl:
„I ničemu, to jen tak.“
Ale ženě to nestačilo. Dorážela neustále na muže, aby jí řekl, proč se usmál.
A ten se začal bránit:
„Dej mi pokoj, ženo, co Tě čerti berou? Co je ti? Ani sám nevím, proč jsem se usmál.“
Ale čím víc se muž bránil, tím víc na něho žena dorážela, aby jí řekl, proč se usmál.
Nakonec jí muž řekl:
„Když Ti to řeknu, hned umřu.“
Ale ani na to žena nedbala. Znovu a znovu na něho dorážela, a že jí to musí stůj co stůj říci. V tom dojeli domů.
Muž seskočil z koně, hned poručil, aby mu udělali rakev, a když byla hotova, dal ji postavit před dům a ženě povídá:
„Nu, teď si lehnu do rakve a povím Ti, proč jsem se usmál; ale jak to řeknu, hned umřu.“
A tak si lehl do rakve a ještě jednou se podíval kolem sebe, když tu ten starý pes přiběhl k němu od stáda, sedl si mu k hlavě a začal plakat.
Když si toho muž všiml, řekl ženě:
„Přines kousek chleba a dej ho tomu psovi.“
Žena přinesla kus chleba a hodila ho psovi, ale ten si ho ani nevšiml. Tu přišel kohout a začal do chleba klovat.
Pes povídá kohoutovi:
„Ty zpropadený nenasyto, pořád bys jenom jedl! Vidíš přece, že nám má gazda zemřít.“
A kohout mu odpověděl:
„I ať umře, když je hloupý. Já mám sto žen, a když někde najdu jediné zrnko prosa, všechny je svolám, a když přijdou, tak to zrnko sezobnu sám. A jestli se některá začne zlobit, tak jí hned dám klofanec. A on není s to zkrotit jedinou ženu.“
Když to muž uslyšel, vstal z rakve, vzal klacek a zavolal ženu do světnice:
„Pojď, ženo, povím Ti to.“
A pěkně klackem do ní:
„Pro tohleto, ženo! Pro tohleto, ženo!“
A tak žena dala pokoj a už nikdy se ho neptala, proč se smál.