Zvonec

Jeden čeledín neměl rád práci. Nejraději pracoval lžící v talíři. Vidle zvedal pomalu, ale džbánek s vínem rychle. Často chodíval po horách a myslel si: Jen kdybych potkal nějakého horského ducha, ale nějakého dobroděje. 
Jednou šel pěšinou mezi skálami a na pěšině se něco zatřpytilo. Rozběhl se tam a vidí, na zemi leží zvonec, jaký mívají ovce na krku. Nebyl nijak zvláštní, jen byl lesklejší a čistší, než takové zvonce bývají. Čeledín přehazoval zvonec z dlaně do dlaně a zazvonil si. Pane, zvonil krásně, hlas měl dočista stříbrný, docela jiný, než zvonce na horských stráních. Sotva zazvonil, objevil se před skálou malý šedivý skřítek a mrzutě se ptal: 
„Co je, co se děje Proč mi tu zvoníš?“ 
„Jen jdi domů,“ řekl čeledín, „nevolal jsem Tě, tak se nezlob,“ a chtěl jít svou cestou. Ale skřítek se nedal odbýt, poskakoval za čeledínem a pořád: 
„Poslouchej, dej mi ten zvonec.“ 
Čeledín se k tomu neměl a řekl: 
„I ne, co jsem našel, to si nechám.“ 
Skřítek se dal do prosíku: 
„Dej mi zvonec, dej mi ho. Ukážu Ti poklad, když mi zvonec dáš.“ 
„Ukážeš? To bys mi ho musel také dát.“ 
„Dobrá,“ řekl skřítek a odvedl mládence k dvěma jámám. , Jedna je pro mě, druhá pro Tebe. Ze své si odnes, kolik chceš. Ale ne víc, než potřebuješ pro sebe. A nesmíš o tom povědět nikomu ani slovo.“ 
„Vždyť v jámě je obyčejné kamení,“ řekl čeledín. 
„Jen odnes to kamení do města a uvidíš.“ 
Čeledín uvěřil, napěchoval si kapsy šedivým kamením a odnesl je do města. Zlatník nad kamením kroutil hlavou, ale když kladívkem klepl do kamene, vypadl z šedivé slupky stříbrný kamínek. Za hromádku šedivého kamení dostal čeledín hezkých pár zlatek. Vrátil se k jámě a skřítek na něho volal už z dálky. 
„Dobře jsi pořídil, vid', teď mi dej zvonec.“ 
Jakmile čeledín podal skřítkovi zvonec, skřítek zvonec hodil do své jámy. Jáma jako by neměla konce, čeledín dlouho slyšel cinkání a cinkání. Divil se a zeptal se skřítka: 
„Proč házíš zvonec do jámy, do takové hloubky?“ 
Skřítek mu hned odpověděl: 
„Aby jej zase nenašel takový nekňuba, jako jsi ty. Kdo má zvonec, tomu musím navždycky sloužit. A to není nic milého. Buď rád, že jsi dostal, co jsi dostal. Bude z Tebe bohatý člověk. Ale nezapomeň: mlč!“ A skřítek zmizel ve své jámě. 
Od té doby chodil čeledín pro stříbro do hor, kdy se mu zamanulo. Koupil si stavení a dobytek a těžko se mu mohl někdo v kraji rovnat. To se rozumí, stříbro ho pracovat nenaučilo. Čím víc ho z hor přinášel, tím víc potřeboval, ba, potřeboval víc, než z jámy donášel. Ve džbáncích vína utopil kdejaký stříbrňák a nakonec prodával i dobytek ze stájí. Když prodal poslední Stračenu, našel kupce i na stavení a jednoho dne mu zbyla ze všeho jen ta jáma v horách. 
„Aťsi,“ povídal si, „ať nemám nic, jen když vím, kam si dojít pro stříbro.“ 
A připíjel kdekomu vínem, až zapomněl i na to, co mu skřítek přikazoval. Pletl páté přes deváté a celá hospoda se mu smála. 
„Proč se smějete?“ rozzlobil se, „kdybych chtěl, koupím Vás všechny i s hospodou. Mám v horách jámu plnou stříbra. Nevěříte? Dostal jsem ji od skřítka ..... “ 
V tom se ozval odněkud zvonec, právě takový, jaký nosí ovce na krku, jenže zvonil tak jemně, jako by byl ze stříbra. Nikdo nic neviděl, a přece všichni slyšeli, moc dobře slyšeli. 
Čeledín se poděsil a neřekl už ani slovo. Vyrazil z hostince ven a do hor, k jámě. Měsíček svítil, světla jako ve dne, ale jámu s šedivým kamením ne a ne najít. Všude jenom rovná, hladká skála. 
Tak to bývá, štěstí posnídá s lenochem, ale na oběd už nečeká.