Doprava
Bludiště
Po ulicích bloudíme,
(chůze za ruku ve dvojicích po třídě)
kudy domů, nevíme,
(chůze za ruku ve dvojicích po třídě)
autobusem pojedeme,
(chůze za sebou ve dvojicích)
tak se domů dostaneme.
(chůze za sebou ve dvojicích)
Teď už víme pro příště,
(stojíme proti sobě + hlava „ANO“)
že je město bludiště.
(proti sobě + tleskáme se do rukou)
Jak a čím jezdíme
Auta jezdí po silnici,
(běh po třídě)
vlak musí mít kolejnici,
(chůze po třídě + ruce jako vlak – kruhy podél těla)
letadlo si vzduchem létá,
(chůze + ruce jako křídla letadla)
doletí na konec světa,
(chůze + ruce jako křídla letadla)
a po vodě lodě plují,
(stoj + ruce ukazují vlny)
tím vším dnes lidé cestují.
(stoj + hlava „ANO“)
A, B, C, D
Alenka a Adámek
autem jeli na zámek,
akce se jim zdařila
a taky moc líbila.
Auto akci zkazilo,
v aleji se rozbilo.
Autobusem Adámek
jel s Alenkou nazpátek.
Běží Bára v bačkorách,
bude baštit buráky.
Bedřich bručí v bramborách,
Bořka bodaj bodláky.
Cyril ceduli cídí,
Cilka cibuli cítí.
Ctibor cisternou couvá,
Cecilka cestou courá.
David doma dřímá,
děda doutník dýmá.
Datel do dubu ďobá,
dítě dudlík dudá.
Jede vláček motoráček
Jede vláček motoráček,
jede, jede do zatáček.
Hú, hú,hú, hú, hú, hú, hú,
vláček už je v tunelu.
Jede vláček motoráček,
jede, jede do zatáček.
Hú, hú,hú, hú, hú, hú, hú,
vláček vyjel je v tunelu.
Naše paní říkávala
Naše paní říkávala,
abych dobře pásávala,
a já pásat nebudu,
raděj odtud pryč pudu:
Sama jídá kaši sladkou
a mně dává syrovátku,
sama pije ze sklenice,
a mně dává ze střevíce,
sama jezdí v kočáře,
a já musím na káře.
Honza jede z kopečka
Honza jede z kopečka,
vrzají mu kolečka.
Honza jede, nemá koně,
Honza jede, tahá za ně.
Badatelé
S velkým hlukem k nebi stoupá
velká bílá raketa.
Jsou v ní mladí kosmonauti,
s nimi koza Babeta.
Je to její první let,
vytřeštěně kouká.
Raketa je stále výš,
pod ní velká hloubka.
Sekyrečko, sekej kola
Sekyrečko, sekej kola,
pojedeme do Tábora.
A z Tábora do Benátek,
koupíme tam pár telátek.
Dáme my je do kuchyně,
kde je dobrá hospodyně,
hospodyňka, hospodář.
A ty, Janku, jdi od nás!
Bagr a traktor
Troubí bagr na traktor:
„Jedeš v protisměru!
Obrať se a dej pozor,
ať tě nenaberu!“
Zebra
Mami, tati, mě to prostě nedá,
řekněte, co na cestě leží?
Bílé pruhy, je to zebra
a kampak to vlastně běží?
Jdi ty malý popleto.
Nikam přece neběží,
vždyť už víš, že přechod je to,
pro chodce, no pro pěší.
Rozhlédni se v levo, v pravo,
a když auta nejedou,
přejdi rychle, volám bravo,
zebru necháš za sebou.
O koníčkovi na koloběžce
K chlapci jménem Jeníček, zatoulal se koníček.
Před jeho chaloupkou řehtal, Jeníček se šťastně chechtal.
Sotva koňský řehot slyšel, hnedka z chaloupky ven vyšel.
Koník k němu hlavu skláněl, něco na zub mlsně sháněl.
Hned si řekl Jeníček: „To je krásný koníček!“
Šel mu nabrat trochu ovsa, vyskočil si na něj , hopsa!
Venku bylo velké vedro, koník vypil vody vědro.
Vozil Jendu ve svém sedle, hned byl tam a tu zas hnedle!
Jeníček se vesel smál, chtěl s ním běžet dál a dál.
Koník se s ním prohání, po poli dál uhání.
Brzy mu však úsměv zvadnul, neb z koníka Jeník spadnul.
Narazil si záda, hlavu, v bezvládném tam ležel stavu!
Koník ho hned začal budit, brzy se však počal nudit.
Svojí hřívou pyšně trhnul, pryč od Jendy raděj zdrhnul!
Pádil přes zelený háj, cválal odtud co nejdál!
Mezitím se Jeník probral, nikdo na něj ohled nebral.
Jeník nemohl hned vstát, začal se sám v poli bát.
Neudělal ani krok, z pádu dostal nejspíš šok!
Pak se vzchopil přece jen: „Co se stalo? Byl to sen?
Přišel ke mně koníček?“ matně tápal Jeníček.
Vstal a kráčí kolem plota, hlava se mu ještě motá,
pamatoval si jen málo, myslel, že se mu vše zdálo.
Sotva domů dorazil, tátovi dech vyrazil:
„Co se stalo, Jeníčku? Máš odřenou hlavičku?“
zeptal se ho doma táta, ošetřit mu ránu chvátá.
„Přišel za mnou koníček!“ vzpomínal si Jeníček.
„Ve svém sedle vpřed mě nes, pak jsem ale k zemi kles!“
„Nejspíš se ti vše jen zdálo? Hlavu zraněnou máš málo!
Upadl jsi, nevíš o tom, zapomněl jsi všechno potom!
Kde by se tu koník vzal? Viděl jsi ho, když jsi spal!“
namlouval mu tatíček, uvěřil mu Jeníček.
„Kůň tu není jediný! Já měl asi vidiny!
Proč mně ale hlava bolí, proč jsem ležel v řepném poli?“
marně tápal Jeníček, šel si psát svůj deníček.
„Copak ale dělá Jeník?“ pomyslil si začas koník.
Jeho pád ho začal trápit, náhle rozhodl se vrátit!
Nechtěl se však vracet pěšky, tak se zmocnil koloběžky!
Půjčil mu ji jeden klouček tam, kde si hrál dětí hlouček.
Koníček se odrážel, za Jeníčkem vyrážel!
Zpočátku mu to šlo těžce při jízdě na koloběžce!
Smály se mu všechny děti, koníček jak vítr letí,
jak ten rychlík v trati jede, zabrzdit však nedovede!
Nohou šlape, dupy, dupy a už bude u chalupy
tam, kde bydlí Jeníček, zase řehtá koníček!
Ten svým očím nevěří, vše si řádně prověří!
Svoje oči celé protře, na koníčka jasně pozře!
„Je to možné, nebo není? To je ale nadělení!
Koníček se ke mně vrátil, koloběžkou cestu zkrátil!“
Jeníček se šťastně směje, nevěří, že se to děje!“
Koník brzdí kolečka, míří si to z kopečka!
A když koník zastavil, na zadní se postavil,
pyšně svojí hřívou hýbá, pochválit ho za to zbývá!
Koníček byl tomu rád, stal se s Jendou kamarád.
Od té doby koníček je tam, kde je Jeníček
a ten je teď den co den, až nadmíru spokojen!
Prohání se se svým koněm, všichni mluví jenom o něm!
Pro Jeníčka je to ráj, s tátou postavil mu stáj!
A když nechce běhat pěšky, zas se chopí koloběžky!
Hravý je, jak malé hříbě a tím končí jeho příběh!
Husa
Viděla jsem dneska husu,
jak trajdala k autobusu.
Tahle malá popleta
vydala se do světa.
Musím k sestře do Fulneku,
vezu jí tam teplou deku.
Je jí v noci pořád zima,
teplá deka bude prima.
Vlak
Vláček jede krajinou,
zpívá si tu píseň svou.
Duní, hučí,
do kopce i někdy skučí.
Veze náklad obilí,
když si trochu popílí,
bude tady za chvíli.
Jede, jede, jede vlak
Jede, jede, jede vlak
letí, letí jako drak
od stanice k stanici
vozí malou opici.
Opice si brouká
z okna při tom kouká,
opakuje zas a znova
dokolečka stejná slova:
Jede, jede, jede vlak
letí, letí jako drak…
(opakuje se do nekonečna)
Podle abecedy