Ostatní
Bouřka
Vzal si Mrak černý frak
pozval paní Bouřku
na taneček na kopeček
točili se v kroužku.
Tančili, rejdili
až to v nebi hřmělo
setmělo se, blýskalo se
potom zapršelo.
Matčina duše
Bloudí duše, bloudí v ráji,
Matka Boží potkala ji.
Potkala ji, zastavila:
Proč jsi smutná, duše milá?
Osiřelo kvítko v poli
a mně srdce pro ně bolí.
Osiřelo bludné ptáče
a mé srdce pro ně pláče.
Osiřelo chudé robě,
když mě Pán Bůh volal k sobě.
Světem bloudí bez domova,
smutná cesta sirotkova.
Kdo ho zlíbá za matičku,
kdo dlaň sepne k andělíčku?
Chtěla bych já, Boží Máti,
na nebi se hvězdou státi.
Mému dítku čílko, tváře
zlíbala by moje záře.
A na dráhu stálé ctnosti
svítila bych s vysokosti,
aby pozemskými kraji
našlo dítě cestu k ráji.
Usmála se Panna svatá,
před trůn boží s duší chvátá.
A Pán Kristus prosbu slyší,
duši kyne k modré výši.
Hoří hvězda na blankytě,
usmívá se siré dítě:
Sviť, hvězdičko, má matičko,
září svou mi zlíbej líčko.
A s té nebes vysokosti
ukazuj mi dráhu ctnosti,
abych pozemskými kraji
k tobě našlo cestu k ráji.
Pampelišky
Letí brouček na palouček,
naříká si: Bude mráz!
Těšily ho pampelišky:
Pojď ty, broučku, mezi nás.
Babí léto poletuje,
zimu nese v ranečku,
sedneme si u kamínek
v křišťálovém domečku.
Budeme tam peří dráti
na bělounké hromádky,
a ty budeš vyprávěti,
jaké umíš pohádky.
Až mi peří sedereme,
ušijeme podušku,
aby se ti, milý broučku,
pěkně spalo na lůžku.
Postýlku ti vysteleme
peřinami se všech stran,
celou zimu spáti budeš
hezky v teple jako pán!
Letí brouček na palouček
pampelišky, půjdu k vám,
až já budu velkým pánem,
já vám mísu másla dám!
Mlynářka
Zraje pšenka na podhájí,
až to lupe v klase,
prosí na ní tři zrnéčka
děvče zlatovlasé.
Tři zrnéčka, pšenko milá,
dej mi pro kuchyňku,
ponesu je do údolí
čarovnému mlýnku.
Stojí mlýnek na potoce,
z daleka mé vitá,
co mi neseš do násypu,
ječmene či žita?
Nesu já ti jen tři zrna
naší pšenkv zlaté,
namel ty mně bílé mouky
truhly vrchovaté.
Na pletence, na mazance
bělky dosti bude,
nasytíme v celém světě
všechny lidi chudé.
Jako k tanci na potoce
kolečka si skočí
a na světě zraduje se
na tisíce očí.
Fialka v nebi
Na nebeskou bránu ťuká
fialinky něžná ruka.
„Svatý Petře, prosím hezky,
otevři mně dům nebeský.“
Svatý Petr otevírá,
na poutnici vlídně zírá:
„Co chceš, dítě zemských luhů,
v andělíčků svatém kruhu?“
Fialinka šumí listem:
„Mluviti chci s Pánem Kristem.“
A Pán Kristus v nebes slávě
kvítku praví usměvavě:
„S jakou prosbou, duško milá,
do nebe jsi pospíšila?“
Fialka se Bohu koří
a pak prosbu zahovoří:
„Mně Tvá láska neskonalá
v poli růsti rozkázala.
Když květ vůní dýchá jemně,
tisíc lidí spěchá ke mně.
A co ruka květy sbírá,
obilí pod nohou zmírá.
S klasy hyne mnoho chleba,
jehož v světě chudým třeba.
Je mi líto Tvého daru,
že mou vinou hyne v zmaru.
Prosím tedy, Synu Boží,
abych směla růsti v hloží.“
A Pán Kristus hlavou kyne,
se rtů svatých řeč mu plyne:
„Z vážnosti své k darům božím
rostiž tedy mezi hložím,
za péči o lidské štěstí
první z jara budeš kvésti.“
* * *
Od té doby kvítko prosté
ve stínu a hloží roste,
aby lidé nechodili
květů hledat do obilí.
Jak zrnko roste...
Dřímalo zrnko v souvrati,
deštík je přišel volati:
Zrnéčko, vstávej, jaro tu,
celý svět má se k životu!
Otvírá zrnko komoru,
posílá lístek nahoru,
zdali na světě uhlídá,
o čem ten deštík povídá.
Lístek se krade z úkrytu,
slunce ho vítá s blankytu:
Poskoč si, lístku, už je čas,
nesu ti s nebe zlatý klas!
Dívá se klásek do světa,
kterak tam radost polétá:
květinám sedá v kalíšky,
skřivánka nese do výšky.
Jenom ten žebrák pěšinou
smuten jde širou krajinou,
kolkolem všude krásně tak,
jemu jen slza kalí zrak.
Dědečku v chudé haleně,
usměj se taky blaženě:
v každinkém klasu chleba dost,
na světě i tys boží host!
Píseň rozsévačova
Siju pšenku na souvrati,
siju naději;
svaté bozí požehnání
stále budiž s mojí dlaní,
s mými kročeji.
Poletuje pšenka z dlaně
jako zlatá zář;
zasévám tě v širé lány
Pánu Bohu do ochrany,
dař se, pšenko, dař!
Brázdy tě zvou do náruče,
odpočiň si v nich;
skřivánek tě ukonejší
svojí písní nejkrásnější
do snů líbezných.
Dřímej, pšenko, v loktech pole
zimu celinkou;
před mrazy ve chladném loži
ukryje tě anděl boží
bílou peřinkou.
Až pak slunko v naše lány
dýchne tepleji:
dej nám Pán Bůh pěkné časy,
tvému stéblu zlaté klasy
i mé naději.
Jahody
Šlo děvčátko, šlo do háje
pod zelené duby,
trávník se tam květem směje,
jahodami chlubí.
Dej, trávníčku, do košíčku
sladké tři jahůdky,
jednu otci, druhou matce
dam já za lahůdky.
A tu třetí nejkrásnější
andělíčku Páně,
by mou duši na všech cestách
přijal ku ochraně.
Dárky
Nesu, nesu růže rudé,
pro koho z nich kytka bude?
Bude, bude pro tatíčka,
mám ho ráda ze srdíčka.
Nesu, nesu sedmikrásky,
komu já je podám z lásky?
Matička mým celým světem,
potěším ji jejich květem.
Na podhájí u dědinky
rozkvetly mi konvalinky,
komu já dám pěkný vínek
z bělokvětých konvalinek?
Pánu Kristu na rozcestí,
aby chránil moje štěstí,
aby chránil dušku mladou
před vinou a každou vadou.
Kriste Pane, chraň své dítě
jako hvězdu na blankytě,
ať je vždycky má dušinka
jako bílá konvalinka.
Mezi růžemi
Jako dvě růžičky na jedné sněti
vyrostly v chaloupce drobné dvě děti.
Růží se ptávaly na jaře v létě,
co prý jim nejdražší na celém světě?
„Sluníčko na nebi s líbeznou tváří,
ono nám celý den svítí a září.
Ono nás obléká do luzné krásy,
Pán Bůh je zachovej na věčné časy.“
Ptaly se růžičky dětiček na to,
co prý jim dražšího nad stříbro, zlato?
„Matička rozmilá v chaloupce prosté,
pro ni nám láska jen v srdéčku roste.
Jako to sluníčko drobounké kvítky
matička tisíckrát zlíbá své dítky.
Jako dvě růžičky ona nás pěstí,
Pán Bůh jí za to dej zdraví a štěstí.“
Malý hudebník
Klepu, klepu, prute malý,
dej mi kůru na píšťaly,
zahraju ti na varhánky,
budeš míti radovánky.
Pěkně já si oklepu tě,
z kabátku se svlékni chutě,
každá vlnka na potoku
juž se chystá ku poskoku.
Klepu, klepu, do třetice,
každá rybka tanečnice,
i rákosí na rybníku
juž se třese na muziku.
Nechceš-li mně píšťal dáti,
budu na tě žalovati
staré vrbě, tvojí matce,
utopíme tvrdohlavce.
Plačtivá Madlenka
Pláče, pláče naše Madla,
že prý na ni moucha spadla;
dej nám radu, muško malá,
aby Madla neplakala.
Sedí zajíc podle hrudy,
koupil v Praze nové dudy,
pozvete ho na neděli,
Madlenku vám obveselí.
Přišel zajíc — bez partesů,
přivedl si tetu z lesů,
švarnou tetu, veveřici,
převýbornou tanečnici.
A jak dudy stisknul k boku,
veverka juž na poskoku!
Hopy, skoky jak na drátku,
otáčí se na podpatku.
A s ní děti před chalupou
po notě si k tanci dupou,
i ta Madla v kole skáče,
celý den prý nezapláče.
Dudáčku náš roztomilý,
pěkně jsme se veselili,
pustíme tě za to chvilku
na podhájí do jetýlku.
Bodejť by vás
Bodejť by vás vy mládenci čerti vzali,
že jste Vy mě na ten tanec nepozvali.
Já bych bola tancovala
aj na cimbál něco dala
a vás všecky pobozkala.
Bejvávalo, bejvávalo
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.
Za našich mladejch let,
bejval svět jako květ.
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře.
Podle abecedy