Roční období

Co je ti, sluníčko?

Letní kvítí

Lilie i kopretiny

léto kreslí na trávníčku,

posbírej je Leničko,

rychle pro matičku.

Podzim

Zhlédl se ve zralosti

Líbá ústy ostružin

je znalcem dobrých vín

a vůni hub z lesa nosí

A co ještě?

Růžím místo květů

šípek do kolébky dal

a ptáky jeřabinou hostí

A co ještě?

Větrem fouká z rozvalin

přes rozjezdové dráhy strnišť

a učí jím létat papírové drahy

A co ještě?

Mlhu pase na loukách

a pít ji vodí k řece

A co ještě?

Z mraků spouští deště

Zima, zima, už je tady

Zima, zima, už je tady,
radosti je plno všady.
Postavíme sněhuláky,
bambulaté pajduláky.

Foukej, foukej větříčku

Foukej, foukej, větříčku,
shoď mi jednu hruštičku.
Shoď mi jednu nebo dvě,
budou sladké obě dvě.

Sníh

Padá snížek, padá tiše,
po větérku s nebe pluje,
perlami v něm anděl píše,
že nás Pán Bůh pozdravuje.

Pozdravuje z modré dáli
na tisíckrát drobné děti,
abychom se milovali,
jako ptáci na té sněti

Pohleď, Bože, v naše chatky,
jak tam štěstí rádo kluše,
v klubíčku když kolem matky
dobré děti — jedna duše.

A ty, boží andělíčku,
zaleť si k nám na pohádku,
že nemáme nad matičku,
co je v celém světě statků!

Jarní pohádka

Skřivánek letí z daleka,
na mezi chudobka dřímá.
Chudobko, vstávej, rozkvítej,
přes hory doly utekla Zima.

Běžela v bílém kožíšku,
zamkla se v ledovém hradu
a pan Mráz stojí u brány,
z jíní má vlas i šedivou bradu.

„Hoj, pane Mraze, otevři,
z daleka noviny nesu:
Jaro již táhne do kraje,
snáší se k luhu, snáší se k lesu.“

A pan Mráz hlavou zavrtěl:
„Doposud my jsme tu pány!
Ledy já klenu nad vodou,
Zima sníh sype v luhy a lány.“

Skřivánek letěl do oblak,
zaklepal na nebes bránu.
„Co děláš v nebi, skřivánku?“
„A já jdu s prosbou ke Kristu Pánu:

Zima nám dýchá do kraje,
studeným větrem si výská,
a nám se dole na zemi
po jarním slunku ze srdce stýská.

Lístek se dívá z poupěte,
děvčátko z doškové chaty,
smí-li již přes práh vyskočit
jako ten jarní motýlek zlatý.

Každinký kvítek na mezi
uvítat jaro se strojí,
jenom ta bílá královna
v ledovém hradu v cestě mu stojí.“

Kristus Pán slunci pokynul,
slunéčko do kraje dýchlo,
celý svět má se k úsměvu,
jenom v té Zimě srdéčko stichlo.

Hrad se jí v slunci rozplynul,
a Mráz ji opustil zrádně,
běžela Zima, běžela,
v ledovém moři skryla se na dně.

Skřivánek letí do výše,
vesele v oblaku zpívá,
na mezi kvítek za kvítkem,
pěkně si hlavou po notě kývá.

Květinky

Vyběhly na luh květiny
jako roj dětí z dědiny,
jako roj dětí drobounkých,
v srdéčku štěstí, v líčku smích.

Květinky, drobné berušky,
čí jste vy asi dcerušky?
Lesknete se mi z daleka,
kdo vás tak pěkně obléká?

Louka je naše matička,
ptala se včera sluníčka:
Sluníčko zlaté, hola hej,
nemáš-li šatů na prodej?

Sluníčko hlavou kývnulo
zářivou duhu sklenulo:
Vyber si barev na nebi,
jakých tvým dětem potřebí.

Vybrala louka kabátky,
pěkné tak jako z pohádky;
květinky jako na strunce,
že mají šaty od slunce.

Májové slunce

Chodí slunko po nebi,
dívá se na boží svět
a kam jen se pousměje,
z poupěte si skočí květ.

Udělám se skřivánkem
na lehounké peruti,
zaletím si ke sluníčku
k nebeskému klenutí.

Hoj, ty slunko májové,
neustaň se usmívat,
do květu a do radosti
oblékáš nám luh i sad.

Zadýchej mi, zadýchej
do mladého srdíčka,
aby mi v něm láska kvetla
pro matku i tatíčka.

Usměj se mi do duše,
aby byla jeden květ,
aby rozkvetlo v ní lásky
pro ten celý boží svět.

Rosa

Andílek v nočním přeletu
rozsívá rosu do květů;
rozsívá perly do trávy,
tichounce, tiše rozpráví:
Nakloňte, kvítky, hlavičku,
nesu vám s nebe rosičku,
útěchou sny vám napojí,
dřímejte, kvítky, v pokoji.

Dřímaly květy v pažitu,
procitly v ranním úsvitu.
Kloní se sem a kloní tam:
kolkolem samý drahokam!
Každému kvítku v korunce
směje se rosa na slunce,
každinká křupej po luhu
přede si barvy na duhu.

Travička ta se diví jen,
jaký dnes měla krásný sen:
Zašla si v nebes lučinu,
sbírala hvězdy do klínu,
v každé se štěstí třpytilo,
úsměvem libým prosilo,
aby s ním na svět chvátala,
lidem je tady rozdala.

Travěnko, travko v pažitě,
dárek si chystej pro dítě:
Na oči rosa zářivá,
ať se z nich štěstí usmívá!
Padne-li při tom perlička
také do mého srdíčka,
ať mi tam září nevinou
jako ta rosa lučinou!

Slunce

Víte-li, babičko,
kam jde spat sluníčko?
„Chodí spat za hory
do zlaté komory.“

Jakou má podušku
v komůrce na lůžku?
„Do hebkých červánků
klade se ke spánku.“

Ale čí písnička
do snů ho uhýčká?
„Slavíček v ořeší
srdce mu potěší.“

O čem pak potají
sny se mu spřádají?
„Zdá se mu ve spaní
o květech na stráni.“

A kdo ho k svítání
probudí ze spaní?
„Pošle Bůh andílky
zvolat ho z postýlky.“

Po kom se nejradši
po ránu otáčí?
„Po dětech po kraji,
časně-li vstávají.“

Ježek v zimě

Kam se ježek v zimě schoval?
Neklouzal se, nesáňkoval.
Zahrabal se do listí,
od té doby spí a spí.
Zahrabal se do země.
Lidičky vzbuďte mne
až zavoní fialky, zapískají píšťalky!

Zamrzlé okno

Venku zima, teplo v bytě,
mrazík souká bílé nitě.
Krajkářky jim vážou kličky,
vinou nitě na paličky.

Příze hora, práce moc,
Paličkují celou noc.
Než se ráno vzbudí Majka,
bude okno samá krajka.

Sněhulák

Jedna koule maličká,
druhá koule větší,
třetí koule veliká,
na sebe se věší.

Napícháme uhlíky,
jako velké knoflíky.
Oči, pusu, z mrkve nos,
větší nežli nosí kos.

Velkou metlu do ruky,
na holky a na kluky,
a na hlavu plecháček,
už je tady sněhuláček!

To to zebe

To to zebe,
je to z nebe.
je to mráz,
pálí nás, nesní nás.

To je kos,
dlouhý nos,
tenhle mráz, těší nás!

Na jaře, když kvete sad

Na jaře, když kvete sad,
na světě je každý rád,
včelky, housátka,
děti, kuřátka,
motýli a ptáci,
i ti poškoláci.
Ti se teprv budou hnát
na sluníčko ven,
na světě je každý rád,
když je krásný den.