Roční období

Mlha

Ráno nás chtěl kdosi strašit!

Snad aby nás splet,

všechno zalil bílou kaší,

ukradl nám svět.

Ale sluníčko se směje.

Hned tu kaši trhá:

„Kdepak dílo čarodějnice,

je to jenom mlha.“

Už je vidět do ulice,

už je vidět do zahrady.

K vidění je víc a více,

celý svět je zase tady.

Vánek

Všichni asi známe

hravý letní vánek.

Nic nám nesebere,

nic nám nepoláme.

V povětří je sotva slyšet.

Proletí se tam a sem,

sfoukne chmýří z pampelišek,

pak se ztratí za lesem.

Zataženo

Od rána je zataženo,

slunce nikde nevidím.

Snad si vzalo dovolenou,

oddechne si od lidí.

Slunce nespí! Vím to jistě.

Nesmí! Ani na chvíli!

Dnes je také na svém místě,

jen ho mraky zakryly.

Polojasno

Od obzoru do obzoru

bleděmodrá pastvina.

Kraje konce nedohlédneš.

Kde končí, tam začíná.

Slunce modrou loukou žene

všechny svoje ovečky.

Po nebi jsou rozházené,

místa je tu pro všecky.

To to zebe!, vzdychlo nebe

To to zebe!, vzdychlo nebe.

Mě to studí, a co tebe?

Zafňukalo potichu.

Kdepak!, řekla země jemně,

ze mě roste tráva, je mně

jako když jsem v kožichu!

Jednou jsem se zeptal stromu

Jednou jsem se zeptal stromu,

proč na zimu nejde domů.

Rozesmál se od kořenů:

Lepší domov neseženu.

A pak, já mám zimu rád,

proč bych si měl stěžovat?

U hradu je stará brána,

U hradu je stará brána,

sedí na ní černá vrána.

Vrána kráká, krákykrák,

letí k hradu černý mrak.

Mrak usedá na bránu,

je to hejno havranů.

Jak peřina za peřinou

Jak peřina za peřinou

po obloze mraky plynou.
Pár těch peřin puklo mrazem,
peří se z nich sype na zem.

Sláva – sněží! To je prima,
letos bude bílá zima!

Honem děti, máme práci,
ať tu stojí sněhuláci.

Venku zima, teplo v bytě

Venku zima, teplo v bytě,

mrazík souká bílé nitě,
krajkářky jim vážou kličky,
vinou nitě na paličky.

Příze hora, práce moc,
paličkují celou noc.
Než se ráno vzbudí Majka,
bude oknosamá krajka.

Za vločkou padá třpytná vločka

Za vločkou padá třpytná vločka

a letíc tiše ptá se jí,

kam spěchá, ať jen chvilku počká.

A pak se sešly v závěji.

Už do ticha, už ve stíny

čas spřádá vás jak vteřiny,

sněhové vločky!

Než napije se z kalužiny

pták zpívající o závod,

budou z vás dávno ve tmě hlíny

jenom dvě drobné kapky vod;

budou z vás stonky plavuně,

která se plazí bez vůně,

sněhové vločky!

A co jsme my v tom koloběhu,

utkáni jenom z vodních par?

Vždyť tančíme jak vločky sněhu

pro život nových, příštích jar.

A do ticha a ve stíny

čas spřádá nás jak vteřiny,

sněhové vločky.

Zima, zima, dlouhá noc

Zima, zima, dlouhá noc.

Tmy je kolem moc a moc.

Krá, krá, od časného rána

kráká vrána urousaná,

den však neprobudí ani

ranní vraní krákorání.

Broukne na ni:

Nechte si to, paní!

Zimní nebe

Poslouchám, co zimní nebe.

Nenaříká, že ho zebe?

Dělá na mě: ne, ne.

Jen se tiše klene.

A co země?

Ta je ráda,

že sníh padá, padá, padá.

Do městeček, polí, lesů

Do městeček, polí, lesů

na svých křídlech zimu nesu.

Zimu nesu, sníh a mráz –

přikládejte, už je čas!

Vletěl pták na bodlák+z

Vletěl pták na bodlák,

z bodláku na hrušku,

roztrh tam podušku;

sedlák s selkou běží,

chtějí sbírat peří.

Sypalo se peří na zem

Sypalo se peří na zem,

všude bylo bílo rázem.

Políčka se tomu smála,

pročpak by se sněhu bála?

Sypalo se peří všude,

copak z toho asi bude?

Peřinečka bílá, měkká,

tolik dětí na ni čeká.

Zima

Ať nebe už se kalí

a od hor vanou chlady,

ať z luk se mlhy valí

a vrány táhnou lady,

ať holé v sadu štěpy,

ať zlatý list se honí,

v mé stodole zní cepy,

mně nový chleba voní.

Ať odletěli ptáci

a sněhy větrem fičí,

jsem brzy hotov s prací

a mé ozimy klíčí.