Roční období

Velikonoce

Velikonoce
Malujeme vajíčka,
zbývá krátká chvilička.
A tak pozor, holky, dejte,
vyšlehat se nenechejte.

Trávo

Trávo, trávo, jak si sladká,

pro kůzlatka, pro housátka,

a co štávy pro včeličky,

přichystaly jetelíčky!

Žito

Žito, žito, žito,

až dozraješ,

posečou tě

a pak budeš bito!.

Slunce volá

Slunce volá na sněženku: "Podívej se, jak je venku!"

Slunce volá do oken: "Haló, děti, pojďte ven!"

Vlaštovičky

Vlaštovičky, vlaštovičky,

povídalky, švitořilky.

Už nám z dálky jaro nesou,

na domov se celé třesou.

Přišlo jaro

Přišlo jaro do vsi, kde jsi zimo, kde jsi?

Byla zima mezi náma, ale už je za horama.

Hu, hu, hu, jaro už je tu!

Motýl

Byla jedna kukla a ta kukla pukla.

Vyletěl z ní v širý svět motýl krásný jako květ.

Až se louka zazelená

Až se louka zazelená,

kleknu si já na kolena,

natrhám si kvíteček,

upletu si věneček.

Motýli a čmeláci

Co dnes mají na práci motýli a čmeláci?

Políbí se s květinou a hned letí za jinou.

Jarní

Táta včera navenku našel první sněženku,

vedle petrklíč, zima už je pryč.

Na saních

Na saních
Jedem, jedem,
nedojedem -
Dojedete,
věřte mi,
až budete
na zemi.

Úhoříčku, úhoři,

Úhoříčku, úhoři,
jaké je to na moři?
Já byl nejdál, Jiříku,
jen v třeboňském rybníku.

Mrzutý zimní šat

Z poza parapetu zřím ten zimní chlad,
co venku zurčí jak škaredý mořský ďas.
Příroda padá pod bílý lad
a já jen tiše prosím,
ať jaro vrátí se k nám zas.

Odporný zimní pach,
úporně tlumí duše jas,
neb srdce rvoucí je šedavý kvas,
jenž ku nebesům skrývá blankytný pohled v zimní čas
a též všemu ptactvu mělní krasotince líbezný hlas,
toť - mysl nezplení, nikdy víc – nikdy více!

Horoucně toužím však,
aby zavanul dunivý vítr do zad
a shrnul ten nudný zimní pach.
Slunce ať vypustí svůj zlatavý prach,
nechť setře se z polí ten věčný lad.
Luh rozkvete na nachových květů sad
a černý zimní pták popoletí zas o kus dál.

Zima tím shodí mrzutý, hanebný již tlející šat,
nechť jaro zaraduj se a přijď navštívit nás,
však už máš také svůj nejvyšší čas.

Za oknem

Podívám se ven a vidím stromy,
jak se větve větrem chvějí,
jako by se bez ptáků cítili sami.
Ještě nestihlo se oteplit,
aby nějaký tu mohl být,
aby mohl smutné stromy utěšit.

Však za oknem se pomalu chystá jaro,
jako by po mrtvici zas všechno ožívalo.
Blíží se čas, kdy zas všechno vzkvete,
kdy rozhoduje se o životě.

Až za oknem se zas všechny barvy zjeví,
ať spatřím jaké krásy života se venku ukrývají.

Proto sedím v okně a pozoruji déšť,
jak kapka za kapkou se na zem snáší.
Krásné jako perly co zdobí ženské vlasy,
jako surové diamanty co blíští se na všechny strany.

Takto v mém světě vždy vypadá,
však na noční obloze se skrývá jiná paráda
a to když se z nebe snese hvězda nádherná,
jako kráska za níž se táhne její hříva plamenná.

Při pohledu na ní mé srdce vždy zasténá,
jako když při požáru se rozezní siréna.

Za oknem

Podívám se ven a vidím stromy,
jak se větve větrem chvějí,
jako by se bez ptáků cítili sami.
Ještě nestihlo se oteplit,
aby nějaký tu mohl být,
aby mohl smutné stromy utěšit.

Však za oknem se pomalu chystá jaro,
jako by po mrtvici zas všechno ožívalo.
Blíží se čas, kdy zas všechno vzkvete,
kdy rozhoduje se o životě.

Až za oknem se zas všechny barvy zjeví,
ať spatřím jaké krásy života se venku ukrývají.

Proto sedím v okně a pozoruji déšť,
jak kapka za kapkou se na zem snáší.
Krásné jako perly co zdobí ženské vlasy,
jako surové diamanty co blíští se na všechny strany.

Takto v mém světě vždy vypadá,
však na noční obloze se skrývá jiná paráda
a to když se z nebe snese hvězda nádherná,
jako kráska za níž se táhne její hříva plamenná.

Při pohledu na ní mé srdce vždy zasténá,
jako když při požáru se rozezní siréna.

Dáma jménem Příroda

Venku vládne zelená,
ta nejkrásnější z barev.
Však přes zimu se ukrývá
v čistě bílích šatech.

Na jaře se však vysvléká
a ukazuje všechny svoje krásy,
když tráva se ve větru chvěje,
jako ženské vlasy.

V létě pak nosí šaty nažloutlé jako schnoucí tráva,
však ukrývá se vnich jistá osobitá krása.
Pohled na ně je jistou spásou,
než nás podzim překvapí svou pestrou krásou,
co střídá barvy jak na běžícím pásu.

Však nechá na sebe čekat do jara,
než opět odkryje tu pravou krásu.
Krásu jenž nepřekoná sebevětší dáma,
taková krása je totiž příroda sama.