Zámek Ostrov nad Ohří

Původně zde stávala slovanská osada s opevněním, založená Hrabišicem Slavkem, od konce 15. století v majetku Šliků, od 17. století se zde postupně vystřídala saská knížata, bádenský vládnoucí rod, rakouský dům a jeho toskánská linie. Jedná se o komplex několika budov zvaných Šlikovský zámek, Lauenburský zámek, Palác princů (též Bílý dvůr) a letohrádek. Na zámek navazuje rozsáhlý zámecký park. V současné době sídlí na zámku městský úřad. Zámecký park a Palác princů je přístupný veřejnosti.

Město a zámek Ostrov leží v kotlině pod masívem Klínovce na říčce Bystřici asi 5 km severozápadně od řeky Ohře. Jméno Ostrov má své geografické oprávnění, protože Bystřice protékající zde obloukem a přibírající přítok z levé strany vytváří tu skutečně jakýsi poloostrov, který byl vhodný k založení osady. Tomu odpovídá i německý název Schlackenwerth (původně Slawkenwerde), tj. Slávkův ostrov.
Byl to totiž Slávek, zvaný Velký, příslušník staročeského rodu Hrabišiců, předek pánů z Oseka, který zde na začátku 13. století usadil německé kolonisty a založil na místě staršího slovanského sídliště trhovou osadu, poprvé připomínanou v r. 1207, s dosud stojícím románským kostelem sv. Jakuba (dnes hřbitovním) vysvěceným r. 1226. Osada ležící na zemské cestě z vnitrozemí do Loketska se časem změnila na prosperující městečko, které kolem r. 1272 odňal Přemysl Otakar II. Borešovi z Oseka a podřídil je královské komoře. Za Karla IV. a Václava IV. získali měšťané různé výsady, zejména privilegium z r. 1352, podle něhož se z Lokte a Chebu nemělo jezdit do Čech jinou cestou než přes Ostrov.
Za husitských válek – asi v l. 1429–1436 – držel město husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. R. 1437 še dostalo královské komorní město Ostrov s okolím a spolu s ostatním Loketským krajem do zástavního držení Šliků. Ale ani tehdy zde ještě nebylo žádné feudální sídlo, neboť střediskem panství byl Loket. Šlikové, ačkoli jinak byli ve svárech poděbradské doby neutrální, pustili, snad ze strachu před zpustošením vlastní krajiny, do Ostrova r. 1468 křižáky pod vedením Jindřicha ze Šumburka, takže jej r. 1469 královské vojsko v čele s Viktorinem z Poděbrad muselo dobýt.
Panské sídlo zde vzniklo pravděpodobně až při rozdělení šlikovského majetku po r. 1489, kdy Ostrov dostal jeden z Matyášových synů, Kašpar Šlik, který se stal zakladatelem ostrovské větve. Ovšem bezpečný doklad o existenci panského sídla pochází až z r. 1545, kdy se v Ostrově připomíná zámek Kašparových vnuků, Kašpara a Jindřicha Šliků. O jeho vzniku, patrně v raně renesanční podobě, ani o dalším stavebním vývoji v 16. století není však nic určitého známo. V první polovině 16. století přecházel Ostrov z jednoho Šlika na druhého a panství, zahrnující původně několik desítek vesnic, se rozrůstáním této šlikovské větve drobilo. Teprve v r. 1557 přiznal císař Ferdinand I. dalšímu Kašparovu vnukovi, Jáchymovi Šlikovi, císařskému diplomatu a fojtovi Horní Lužice, dosavadní ostrovské zástavní zboží jako dědičný majetek.
Jáchym Šlik se však v Ostrově nezdržoval, zámek nebyl udržován a chátral. Po Jáchymově smrti r. 1577 přenechala zadlužená vdova Lukrécie, rozená ze Salmu, značně sešlý zámek s panstvím jako zástavu Volfu ze Šumburka. Od jeho synů koupil ostrovskou zástavu r. 1585 císařský rada Volf Arnošt z Vidršperka.
Město Ostrov mezitím hospodářsky zesílilo natolik, že se v r. 1602 vymanilo z poručnictví vrchnosti, r. 1603 koupilo od vdovy po Volfovi z Vidršperka, Anežky, zámek s panstvím a r. 1607 získalo dokonce šlikovské dědičné právo. Tak se městská obec stala nezávislou na feudální vrchnosti a podléhala opět jako kdysi jen královské komoře, i když ne nadlouho.
Na svou účast ve stavovském povstání z l. 1618–1620 doplatili ostrovští měšťané hned dvakrát. Nejprve jejich „spojenci", Mansfeldovi žoldnéři, vyplenili v r. 1621 město i zámek. Krátce poté, r. 1623, bylo panství Ostrovským zkonfiskováno a v r. 1623 prodáno i s městem za 150 000 zlatých dědičně císařskému vojevůdci, sasko-lauenburskému knížeti Juliovi Jindřichovi. Kníže utiskoval své nové poddané hospodářsky i nábožensky, a když se mu postavili na odpor, neváhal na ně v r. 1651 povolat vojsko.
R. 1650, krátce po skončení třicetileté války, začal Julius Jindřich se stavbou velkého barokního zámku na místě staršího šlikovského sídla. Starý, zchátralý a válkou poškozený zámek při přestavbě zcela zanikl. Nová, raně barokní stavba byla založena jako dvoupatrová čtyřkřídlá budova pravidelné obdélníkové dispozice. Vnitřní zámecké nádvoří bylo v přízemí otevřeno půlkruhovými arkádami. Sasko-lauenburský kníže zde také zřídil před polovinou 17. století za 60 000 říšských tolarů velkolepý francouzský park ve stylu zahrad ve Versailles, opatřený mnoha fontánami, pavilónky, sochami a vzácným rostlinstvem, který se těšil neobyčejné pozornosti a zájmu a byl některými soudobými spisovateli označován dokonce za osmý div světa. Dokončení zámeckého komplexu se však protáhlo až do konce 17. století. Ve stavebních pracích pokračoval po smrti Julia Jindřicha (1666) jeho nástupce kníže Julius František a zúčastnili se jich vynikající architekti té doby Kr. Dienzenhofer (v l. 1686–1689) a G. Broggio v r. 1687. R. 1689 připadlo ostrovské panství bádenskému markraběti Ludvíkovi Vilémovi, který byl manželem Augusty Sibylly, dcery Julia Františka Sasko-lauenburského, a teprve za jeho vlády byla počátkem 90. let 17. století výstavba zámku dokončena (fasády, okenní ostění, portály, výzdoba interiérů).
Bádenští drželi rozlehlé ostrovské panství, které v 18. století zahrnovalo dvě města, jedno horní městečko a 68 vesnic a osad, až do r. 1782, kdy je po smrti bádenské princezny Alžběty Augusty převzala královská komora. Od ní koupil Ostrov r. 1811 toskánský velkovévoda Ferdinand III. a v držení této habsburské boční větve zůstal zámek i ostrovský velkostatek až do r. 1918.
Po r. 1918 byly rozsáhlé prostory ostrovského zámku využity jako sídlo české školy, poštovního úřadu, lesní správy a také zde byl dislokován menší vojenský útvar československé armády. Po Mnichovu zřídili nacisté v zámku první koncentrační tábor v našem bývalém pohraničí, kam byli po 15. březnu 1939 přechodně soustřeďováni zatčení čeští antifašisté ze západních Čech. Po vypuknutí druhé světové války zde bylo umístěno vojenské skladiště, které počátkem r. 1945 vyhořelo.
Po osvobození se stal zámecký objekt majetkem československého státu, již r. 1945 byly odstraněny následky požáru a zámek byl postupně využíván pro administrativní a hospodářské účely. V současnosti slouží jako sídlo střední průmyslové školy.
Dnešní zámecký komplex na jižním okraji města je výsledkem mnoha stavebních úprav. Základ dosud tvoří dvoupatrová čtyřkřídlá stavba z druhé poloviny 17. století. Z barokní architektury se zachovala původní dispozice, obvodové zdivo a některé stavební detaily, zejména masívní barokní portál G. H. Máckela datovaný letopočtem 1690 v hlavním průčelí. Dnešní vnější podobu dala zámku především klasicistní přestavba po požáru v r. 1795. Z té doby pocházejí římsami a lizénami členěné fasády, mansardové střechy, úpravy oken. Tehdy byly také zazděny arkády v přízemí zámeckého nádvoří. Vnitřek zámku byl během 19. století několikrát necitlivě upravován, zejména po požáru města v r. 1866, a proto dnešní interiéry postrádají historický charakter. Vpravo od hlavního vchodu přiléhá k zámku čtverhranná věž, v jejímž přízemí je brána do města. Tato barokní stavba byla rovněž přestavěna v 19. století.
Vlevo od hlavního průčelí je vchod do zámeckého parku, zdobený portálem z konce 17. století se sasko-lauenburským a bádenským erbem. Jediným svědkem zaniklé nádhery francouzské zahradní architektury je opravený (1965) barokní letohrádek postavený v l. 1673–1683 Abrahamem Leuthnerem za vedení zednického mistra Ch. Preisse, kameníků A. Stillingera, P. Pittnera, J. G. Leitnera, milánského štukatéra D. Salece, truhlářů M. Móckela a G. H. Jóhla a truhlářského malíře M. Langa z Hroznětína. Je to jednopatrová čtvercová budova s altánovou nástavbou nad prostorem středního sálu. Průčelí s portálem v ose je členěno v přízemí bosovanými, v patře hladkými pilastry. Ústřední sál ve výši budovy je osmiboký s výklenky ve stěnách. Stěny jsou pokryty alegorickými freskami a na stropě je iluzívní malba kopule s bohy v oblacích. Ostatní místnosti jsou v přízemí sklenuté, v patře plochostropé. Vnitřní úpravy byly prováděny ještě koncem 17. století.
Panský pivovar na kraji parku s pěkným barokním portálem byl postaven v l. 1714–1727. Blízký Bílý dvůr nebo tzv. zámek prince, dokončený na místě hospodářského dvora J. Sockhem a J. K. Sussnerem v l. 1693–1696 za účasti pražského stavitele J. P. Palliardiho a mnoha dalších, byl původně trojkřídlý s věžemi v nárožích a s otevřenými arkádovými chodbami. Zachovalo se pouze jedno křídlo, přeměněné později ve špýchar.