Jak se promítají emoce do našeho obličeje?

Ať se nám to líbí nebo ne, naše emoce se nám zobrazují v obličeji, přestože říkáme něco jiného. Při projevu emoce, třeba smutku, nebo nadšení, mimika nahodí typický výraz pro daný pocit. Nemusíme o tom přemýšlet. Mimika je souhrou celého obličeje, ale při jednotlivých emocích se některé jeho části stávají dominantnější. Samozřejmě jsou možnosti, jak můžeme své obličejové výrazy alespoň trochu skrýt - brýle, líčení, v případě mužů plnovous a v krajním případě i plastické operace.

Že z pouhých mimických prvků lze vyčíst emoce, se povedlo dokázat Rodolphu Toepfferu. A tím dal základ smajlíkům, neboli Emoji, žlutým kolečkům vyjadřujícím náladu/pocit, hojně využívané v SMS a komunikaci na internetu.

Co jsou to mikrovýrazy a makrovýrazy?

Ve tváři druhého člověka můžeme spatřit mikrovýrazy, které trvají pouhý zlomek sekundy, ale i výrazy, které odborníci nazývají makrovýrazy. V případě, že se jedná o velmi silnou emoci doprovázející křik, pláč, hlasitý smích, se makrovýraz může objevit až na deset sekund. Velmi často jsou však výrazy, které trvají několik sekund, falešné. Druhá osoba je pouze hraje. 

Mikropohybů, jako je například cukání v koutku úst nebo velikost zorniček, si všímají například psychologové nebo kriminalisté. Asi je jasné, že nejlépe se lže do telefonu, ještě lépe v elektronické korespondenci. Často je obtížné dle pouhých psaných slov poznat, jak se člověk cítí, nebo zda se nejedná o ironii. Obzvlášť, pokud člověka neznáme blíže. 

Proč si svou mimiku střežíme?

„Přestaň se takhle tvářit!”, „Nedívej se na mě vztekle!”, „Usměj se na Aničku, vždyť ti chtěla pomoci.” Jako byste slyšeli sami sebe? Pokud takovéto věty říkáte svým dětem, učíte je kontrolovat své emoce, aby vyhovovaly společenským konvencím. Na výrazy mimiky si pak jedinec dává pozor i v dospělosti. V tomhle případě je to důsledek výchovy. Jestliže rodiče svému synovi celé dětství vtloukají do hlavy, že kluci nepláčou, bude mít tento chlapec nejspíš po celý život tendence dusit své pocity v sobě. A řekněme si upřímně - to žádnému vztahu dobře nedělá. A opravdu kluci nepláčou? Pokud děti naučíme pracovat s jejich vlastními emocemi, dáme jim velký dar do života. Je důležité, abychom dítě, které právě zuří, protože jsme mu nedovolili bušit vařečkou do televize, neodmítali. Občas se vzteká nebo je naštvaný každý z nás. Je to normální lidská reakce. Vztekající se dítě klidně přitulme k sobě, pokud o to stojí, aby vědělo, že jsme tu pro něj, případně mu dejme najevo, že se na nás může obrátit, až bude chtít. Máte-li potřebu o situaci mluvit, z jakéhokoliv důvodu, lepší je se k ní vrátit později. Dítě vás bude více vnímat, než když zrovna pláče nebo zuří, a i vy budete mít větší nadhled. Pokud má dítě potřebu do něčeho bouchat, můžeme mu jako alternativu nabídnout třeba polštář.  

Dalším důvodem, proč si hlídáme mimiku, může být pracovní požadavek. Policista si nemůže dovolit dát najevo svůj strach z nebezpečného zločince. Není to žádoucí.

Jiným vysvětlením může být prostě zvyk. U některých jedinců jsme zvyklí, že i když nastane sebevtipnější situace, oni drží stále svůj kamenný výraz. S takovými lidmi je těžké komunikovat, protože nevíme, na čem jsme. Jejich obličej nemluví a to nám vadí. Možná ještě hůř se dá domluvit s člověkem, který mimikou nešetří - přehání ji. Z takové komunikace jsme unavení a zmatení. Společenská role nás jistojistě také může svazovat v mimických výrazech. Co takový manžel, který v přítomnosti manželky zahlédne milenku? Tak tam mimika nestíhá potlačovat své projevy. Je to zkrátka okamžitá potřeba mít svůj výraz pod kontrolou. 

Společnost, přestože si to neuvědomujeme, vlastně určuje i míru intenzity emocí. Pokud by na pohřbu zemřelého plakala více sekretářka zemřelého než jeho manželka, signalizovalo by to, že se někde stala chyba.

Věděli jste, že už tříleté dítě dokáže skrýt emoce, aby dospělého oklamalo? Jak snadno a lehce se ty malé děti od nás dospělých učí! Často se však tyto pravdu neříkající děti usvědčí ze lži přikládáním ruky k ústům. Jako by chtěly ta nepravdivá slova, která se jim z nich linou, zadržet.

Díky emocím „se domluvíme“ po celém světě

A jaké emoce můžeme nejčastěji z tváře druhých vyčíst? Jedná se zejména o strach, radost, smutek, hněv, překvapení a znechucení. Tyto vrozené emoce vám dokážou z obličeje vyčíst po celém světě. Přestože byla tato teorie již několikrát zpochybněná, nedávné výzkumy předložily důkazy, které potvrdily, že pro primární emoce tato univerzálnost skutečně platí. Rozdíly lze spatřit pouze v tom, jak se jednotlivé kultury naučily tyto výrazy ve tváři ovládat. Emoce dokáže určit vysoké procento lidí již za pouhou čtyřiadvacetinu vteřiny!

Mapa v našem obličeji

Kde se emoce v naší tváři schovávají? Můžeme si obličej představit jako mapu. Překvapení se lehce identifikuje z projevů čela a obočí. Strach se nejsnáze určuje pozorováním očí a víček. Taktéž i smutek. Štěstí můžeme vidět v mimických projevech v dolní části obličeje. Pokud uvedené výrazy ještě doplníme pozorováním víček a očí, máme skoro vyhráno - přesnost závěru stoupne. Pouze rozčilení nelze na naši mapu zakreslit nikam. Je totiž roztroušeno po všech zónách obličeje.

Překvapení

Jedná se o nejkratší emoci. Zmizí nám z tváře stejně rychle a nenápadně, jako se objevila. Překvapit nás může nejen pohled, ale i zápach, chuť či vlastní myšlenka. Pocit překvapení je také specifický v tom, že vždy následuje něco za ním - buď máme strach, jsme znechuceni nebo záříme štěstím. Takový nový parfém od partnera je důvod k radosti. No ne? Z tváře lze překvapení vyčíst následovně: obočí je zakřivené a vysoko, kůže pod obočím je napnutá, čelist klesá, otevírají se rty a zuby, ale žádné napětí v oblasti úst již není, napříč čelem jsou zřetelné vrásky.

Strach

Strach pramení z obavy ublížení. Nejen fyzického, ale i psychického. Lidé jsou schopni vyhodnotit situaci a tím pádem nebezpečí předvídat. Opravdu silný strach platí za nejvíce traumatizující emoci, která jde v ruku v ruce s negativními změnami našeho těla - třes rukou, ztuhnutí, pocení apod. Na rozdíl od překvapení je strach vždy emocí negativní. Projevuje se následovně: obočí je zvednuté, stažené k sobě, vrásky nevedou napříč celým čelem jako u překvapení, jsou pouze ve středu čela, ústa jsou dokořán, rty jsou napnuté a stažené dozadu.

Znechucení

Kdy dochází k pocitu znechucení? Když vidíme, cítíme nebo se dotýkáme něčeho, co v nás vzbuzuje odpor. V rámci rodiny i kultury platí, že co je nechutné pro jednoho, nemusí být nechutné pro druhého. V obličeji může vidět, že se horní ret zvedá, nos se svraští, obočí se spouští dolů a stahuje s sebou horní víčka, zvedají se tváře.

Vztek

Největší pravděpodobnost, že někoho zraníme, je právě ve chvílích rozzuření. Vztek proto dostal nálepku nejnebezpečnější emoce. Může dojít i ke ztrátě sebekontroly. Vztek může mít kořeny i ve frustraci z boje o dosažení svých cílů. Můžeme překážku nebo osobu napadnout přímo nebo svůj vztek nasměrovat na jiný, snazší cíl. Jak ho poznáme v tváři druhých?  Obočí se stahuje dolů a blíže k sobě, oči se dívají upřeně a tvrdě, rty jsou pevně stisknuté k sobě, koutky jsou rovné nebo stažené dolů nebo mohou být otevřené, napjaté do tvaru čtverce jako při křiku.

Štěstí

Situace, kdy můžeme prožívat štěstí, vyhledává asi každý z nás. Každý má tyto příjemné situace někde jinde. Pocity štěstí nám pomohou navodit dotyky, zvuky, chutě nebo třeba události. Při pocitech štěstí jsou koutky rtů stažené dozadu a vzhůru, tváře jsou zvednuté, z vnějších koutků očí vybíhají vrásky ve tvaru můří nožky, pod dolními víčky jsou vrásky, víčka se mohou zvedat, avšak nejsou napnutá.

Smutek

Když nás svírá smutek, nekřičíme nahlas. Smutek tiše snášíme. Jeho původ tkví nejčastěji ve ztrátě. Ve ztrátě milované osoby, příležitosti nebo třeba zdraví. Přestože může smutek nabrat až extrémní formu, bývá snesitelnější než strach. Smutek v obličeji se projevuje následujícím: vnitřní okraje obočí jsou stažené dolů, koutky rtů směřují dolů, rty se chvějí, kůže pod obočím má trojúhelníkový tvar, vnitřní okraj směřuje nahoru, vnitřní okraj horního víčka je zvednutý.

Tak při rozhovoru jen neposlouchejte, ale sledujte také, co říká tvář!