Prvotní trable

Konečně! Po 12ti hodinách nepřetržite bolesti mám u sebe konečně svoje miminko, Karolínku. Hned mi ji dali na břicho, je tak krásná, vůbec nepláče, dívá se na mě těma svýma kukadlama, chlap je šťastný jako blecha, já samozřejmě taky. Vzali mi ji jen na chvíli na zvážení a měření. Uz po chvilce jim říkám ať mi ji hned vrátí. Jsme k sobě pritulení, mazlime se, malá se snaží přisát. I když někam jinam, ale co už? po dvou hodinách mě odváží na poporodní. Sestřička mi říká ať se vyspím, že si malou nechají u sebe a donesou mi ji na kojení. Jsem tak utahaná že ani neprotestuji. Po nějaké dobe dojde sestra i s malou, dala mi ji, že zkusíme kojení. Dala mi ji na postel a začala mě "polohovat" do správné polohy. Jedná ruka za hlavu, druhou držet za zadama za zadeček, rameno musí být tak a tak. Myslím že i paragraf je víc rovný než já v téhle poloze? malá se krásně přisála a že když nám to tak jde, tak mi ji nechá. Jako cože? Už jsem na ni sama? Postýlku u své postele. Jen jsem na ni zírala a říkala ji pořád ahoj, ahoj, ahoj... připadala jsem si že už nikdy nic jinyho neřeknu. Vypadala jak andilek? ovšem do doby, než toho mého andilka začalo něco trápit. To se z ní stál ďábel? po dvou dnech v porodnici už všichni věděli že ten ukrutný řev je moje Karolínka? myslím že i díky tomu nás brzo pustili domů? s kojením jsme strašně bojovali, první přisátí bylo poprvé bezproblémové a potom další přisátí strašně bolelo. Skoro jsem bolestí okusovala postel a sestry mi tvrdily že si prsa musí zvyknout. Byla jsem z toho hrozně špatná, brečela jsem bolestí a nikdo to neřešil. Konečně nás pustili domů a hned jsem si pozvala laktační poradkyni, díky bohu měla čas hned druhý den. Zjistila, že jsem chytla kvasinkovou infekci. Takže jsem musela vyloučit cukr, lepek a spoustu dalších věcí. Trvalo to snad tři měsíce, každé přisátí v bolestech, hledala jsem si výmluvy, omluvy proč už nemůžu kojit, modlila jsem se abych dostala zánět abych musela přestat kojit. Krása vzpomínat? prsa jsem si potirala genciankou, takže bylo úplně všechno a všichni fialový? jako poděkování chlapovi za podporu jsem mu upekla buchtu a doslova jsem po tříměsíčním půstu slintala když ji jedl. Po zhruba pěti měsících to bylo úplně v pohodě. Teď je malé 16 měsíců, pořád kojim a co je hlavní tak bezbolestně, když Teda zrovna nekousne? při kojení se na mě dívá pořád téma stejně krásnýma kukadlama jako poprvé, jen už ji každé očko nejde někam jinam? Děkuji všem kdo můj příběh dočte az do konce a neusne u něj?