Housata

Housata šla dlouhou řadou, 
brouzdala se v ranní rose 
a hned kousek za zahradou 
jedno house ztratilo se. 

„Štip-štip, štip-štip,“ house pláče, 
„co si bez maminky počnu?“ 
Od kohouta kokrháče 
doví se, kde najde kvočnu. 

Bílá kvočna zrní hledá, 
na houf kuřátek je sama. 
House kvočně pokoj nedá: 
„Nejsi ty snad moje máma?“ 

S kvočnou špatné pořízení, 
hned se žene po houseti: 
„Pro tebe tu místo není, 
běž pryč, dost mám vlastních dětí!“ 

House běhá, mámu shání, 
house nechce zůstat samo. 
Spatří krůtu, volá na ní: 
„Už jsem tady, milá mámo!“ 

Krocan dal se do housete: 
„Kdopak se tu paní krůtě 
v její těžké práci plete? 
Hudry, hudry, sezobnu tě!“ 

To se house vystrašilo! 
Běží kam je nesou nohy. 
Od jetýlků všude bílo, 
skřivan zpívá u oblohy. 

Hejno káčátek se koupe, 
kolem voda, voda samá. 
Ptá se kachny house hloupé: 
„Nejsi ty snad moje máma?“ 

„Kam jsi se to zatoulalo?“ 
praví kachna. „Vrať se zpátky, 
hloupé house, svět znáš málo, 
tak-tak, tak-tak, drž se matky!“ 

House zase bloudí dvorem, 
pořád samo, pořád samo. 
Strachy prchá před Azorem, 
Běží, volá: „Mámo, mámo!“ 

„Gága, gága,“ slyší zdola, 
od zelených kopřiv v plotě. 
To už máma husa volá: 
„Pojď sem, copak potkalo tě?“ 

Už si house nenaříká, 
dlouhá cesta už je za ním. 
Ať si kdo chce, co chce říká, 
Zmoudřelo tím cestováním!