Žabí veselka

Mnoho let u potoka,
žila žába ropucha,
je to velmi stará žába,
všech žabiček je to bába.

Sídlí přímo u pramene,
spává dole pod kamenem,
vytřeštěné má své oči,
sleduje, jak svět se točí.

Ráda dýchá čerstvý vzduch,
stářím přišla o svůj sluch,
už neslyší její uši,
co se děje, sotva tuší.

Tuze se tím soužila,
všechno slyšet toužila,
nechápala, co se děje,
šla vyhledat čaroděje.

Dlouhou cestou žába skáče,
nešťastná je, tuze pláče,
čaroděje všude hledá,
hluchota jí prý spát nedá.

A když čaroděje našla,
pro radu si k němu zašla,
řekla mu o tom svém sluchu,
vše o neslyšícím uchu.

Žába prosí: „Čaroději,
vím, že kouzla se tu dějí,
vyčaruj mi velká ouška,
vždyť to pro tebe je muška!“

Čaroděj však sotva tuší,
jaké k žábě patří uši,
tak čaruje, různě kouzlí,
vtom má žába uši oslí!

Po skončení jeho kouzla,
má co chtěla, uši osla!
To však ještě netuší,
že ty k ní moc nesluší.

„Já zas slyším! To jsem ráda!“
raduje se šťastně žába.
„Děkuji ti za tvou službu,
dobře splnil jsi mi tužbu!“

Vrací se zas k potoku,
posadí se u toku
a když ve vodě se vidí,
za své uši moc se stydí!

Lítost k žábě hnedka vstoupí.
„Vypadám, jak osel hloupý!
To snad nejsem, ani já!
Co si nyní počít mám?“

Vyčítá si žába sobě,
uši prohlíží si obě,
šklebí se jí všechny žabky,
legrácky si tropí z babky.

Smutek žábu plakat láká,
s lítostí zklamaně kváká,
i když opět všechno slyší,
přesto od všech žab se liší.

Brzy jí však vytře zrak
žabák, jménem Žabokvak,
v oslích uších se mu líbí,
žábu v mrku si oblíbí.

Hned se jí tam začne dvořit,
přátelství se začne tvořit,
stará ropucha je ráda,
že si našla kamaráda.

Jejich láska stojí za to,
veselka je krátce nato,
nakonec ta stará žába,
přece jen se šťastně vdává!

Ba jo, děti, je to tak,
vzal si žábu Žabokvak,
je z nich šťastný žabí pár,
už jsou spolu roků pár!