O zvířátkách

Sova

Sova houká po lese:
bojte se mě, bojte se.
My se sovy nebojíme,
protože my v noci spíme.

Více zde: http://rikanky.webnode.cz/o-zviratkach/

Hostina

Sletěli se páni vrabci
v roztrhané košině,
lámali si vzácné hlavy,
kdo je pozve k hostině.

Šla okolo Bětulinka:
„Páni vrabci, pojďte k nám,
vezmete-li málem za vděk,
hostinu vám uchystám.“

Podle mravu za pozvání
sklonili se k pokloně,
na návštěvu pospíchali,
jak by sedli na koně.

„Zasedněte, páni milí,
ze světničky hned tu jsem,
dvorek bude naším stolem,
sníh ho pokryl ubrusem.“

Vrátila se Bětulinka
mezi hosty vrabečky,
jednomu dá ječný klásek,
druhý rád má drobečky.

Třetí sedí na ramínku,
k Bětušce se přiklání,
a ten čtvrtý — nezdvořáček —
zrnka zobe ze dlaní.

Děkovali po hostině,
pochválili kuchyni,
také hody ani králi
že prý nečest nečiní.

Sletěli se páni vrabci
po hostině na hrušku,
kdo šel kolem, chválit slyšel
hospodyni Bětušku.

Ledňáček

Botku rudě natřenou,
vestu hnědě červenou,
kam jdeš, ptáčku, v modrém fráčku
s čapkou bíle skropenou?

„Ve svátečním oděvu
konám rybkám návštěvu;
byla by jim dlouhá chvíle,
než dá jaro oblevu.“

Rybičky jsou v komoře
na ledové závoře;
na komůrku: ťuky, ťuky,
kdo to klepá nahoře?

„Ja to klepám na ledu,
hledám vaši besedu,
pěkné věci ku poslechu
vyprávěti dovedu.

Umím já vám pohádku,
proč rak chodí po zpátku,
a jak štika chytila se
rybářovi na drátku.

Vyjdi, rybko bělrouchá,
kde si vlnka zašplouchá,
na hladině při křovině
tam se nejlíp poslouchá.“

„„Vari, pane ledňáčku,
vychytralý panáčku,
lépe nám tu bez pohádky
nežli ve tvém zobáčku.““

Přátelé

Za zahradou v jeteli
přátelé dva seděli.
Zajíc strojil posvícení,
pozval strýce ze stavení:
„Přijďte, strýčku, na chvilku
na lupínky jetýlku.“

Přišel strýček králíček,
uvítal ho zajíček:
„Pěkně vítám, to jsou hosti,
je mi věru do radosti;
přeskočil bych trojí mez,
že jste ke mně přišel dnes!“

Hodovali přátelé,
hodovali vesele.
Křehkým listem jeteliny
konejšili laskominy,
naposledy do lusků
šli si hledat zákusků.

A když bylo po hodu,
králík se má k odchodu.
U zahrady pod jalovcem
rozloučil se se synovcem:
„Až jen přijde zima, mráz,
oplatím ti všechno zas.“

 * * * 

Přišla zima, přišel mráz,
na zajíčka smutný čas:
hory, doly, luka, lány,
pod sněhem jsou pochovány.
Zajíček si vlez pod mez
bez potravy, bez peněz.

Za sněhové vánice
přišlo psaní od strýce:
Zajíce zval na besedu,
aby si šel pro koledu
za zahradu do křoví,
že to Lapu nepoví.

Běží zajíc jako laň,
králíček už čeká naň:
„Pěkně vítám, milý hochu,
nesu já ti sena trochu,
slyším, že prý nouzi máš,
snad si na něm pochutnáš!“

Seno bylo jako med,
zajíček byl vesel hned.
„Pěkně se to, strýčku, papá,
nebýti jen toho Lapa,
zůstal bych tu do jara;
pak se slunko postará.“

Strnad

Z oblaků do světa
snížek už přilétá,
na naší zahrádce
ptáček se třepetá.

Vítám tě, strnádku
ve žlutém kabátku,
kam pak jdeš ve sněhu
přes naši zahrádku?

„Po sněhu, po ledu
hledám si koledu,
neměl jsem dlouho již
zrnéčka k obědu.“

Poleť si pro pšenku
k našemu okénku,
poprosím za tebe
tatíčka, maměnku.

Až jen led roztaje,
zajdu si do háje,
dáš mi tam píšťalku,
pěkně mi zahraje.

Odměna

Šla veverka na procházku,
měla klíče na provázku,
hopy, skoky, přes javory,
ztratila klíč od komory.

Naříkala, bědovala:
Ze jsem pozor nedávala!
Jaké budou míti hoře
moje děti na komoře!

Potká ji tu mládeneček,
cestující mraveneček,
podává klíč veveřici,
že prý visel na metlici.

Mravenečku, podej ruku,
povedu tě na vrch buku,
na nejvyšší mezi všemi,
ukážu ti Českou zemi.

Česká země jako sádek,
jako sádek do pohádek:
Kolem hora s horou spjata,
uprostřed je růže zlatá.

Mraveneček domů kluše,
raduje se jeho duše:
Veverka mě na buk vzala,
Prahu zlatou ukázala.

Krtek

V sametovém kabátu,
v každé ruce lopatu,
vyšel krtek na zahradu
do fial a salátu.

Ryje, ryje černý pán,
už je celý zasypán,
pod záhony v kypré zemi
má prý zlatý tulipán.

Smály se mu žížaly,
že mu poklad schovaly,
že si koupí zlatou pilu
na kořínky fialy.

Kam ty, krtku, kam ty jdeš,
vždyť už poklad nenajdeš!
Zajdu já si na žížaly,
potrestám je za krádež.

Neopatrná žába

Přiletěl čáp do rákosu,
nabrousil si novou kosu,
žáby se ho vyptávaly,
komu seká na píšťaly.

Málo vy se, málo ptejte,
raději se k tanci mějte,
polezte ven, kde jste jaká,
zahraju vám rejdováka.

Zahrál on jim na píšťaly.
všechny hned se uschovaly,
jenom jedna tanci věří
a tu čáp měl ku večeři.

Rybička

Žába leze do kaluže,
na rybičku repetá:
Pojď, rybičko, na sluníčko,
odívej se do světa.

„Já jsem rybka jako šipka,
nechci býti jako ty,
je-li tobě kaluž milá,
já si hledím čistoty.

Sukýnku mám vybílenou,
blýská se mi jako sníh,
koupila ji má matička
za million stříbrných.“

Zajíc a pes

Jede zajíc na kočáře
přes pole a meze,
králíka prý za troníček
až do Prahy veze.

Pejsek čeká na silnici,
dukáty má v sáčku:
„Svezte vy mě, kamarádi,
dám vám po zlaťáčku.

Koupím já si v Praze šaty,
sto zlatých dám za ně,
a vám přidám na vánoce
malované saně.“

Králíček se krčí strachy,
zajíček se směje:
„Vím já, pejsku, mlsný hejsku,
odkud vítr věje:

Můj kožíšek se ti líbí,
po tom se ti stýská:
nesvezu tě za dukátek,
ať se jak chce blýská.“

Cvrček

Stojí u své chaty,
stojí mezi vraty
cvrček zamyšlen;
pověz ty nám, pane strýčku,
co na mezi na sluníčku
děláš celý den?

Starostí mi hlava
skoro postonává,
moje dětičky:
po celý den v parnu pasu
nepokojnou, bujnou chasu,
zlaté husičky.

U své chaty stojí
cvrček v hnědém kroji,
stojí podle vrat;
co tu děláš, pane milý,
když se večer k horám chýlí,
sluníčko jde spat?

Chodím na besedu,
s druhy hovor předu,
ladím píšťalky;
a když druzi se mnou počnou,
slyšeti je naši skočnou
sto mil do dálky.

Hnízdo

Na jabloni mezi listy
pěnkavice šveholí:
„Mějte se tu, děti, rády,
já poletím do polí.“

Mezi listy na větvici
malý domek — celý svět,
hlídá si tam svoje štěstí
pěnkavičky dětí pět.

Srdcí pět se tulí k sobě,
deset očí hledí ven:
„Všude krása v božím světě,
ale štěstí doma jen.“

Na jabloni mezi listy
šeptají si písklata,
že své hnízdo neprodají
ani za hrad ze zlata.

Pes a liška

Běžela liška do dvora
navštívit kmotra Pozora.

Kmotříček Pozor celý den
u budky leží nemocen.
Přátelsky liška rozpráví,
vyptává se ho na zdraví;
při tom se dívá po dvoře,
kterak tam kohout krákoře.
Myslí si, myslí: Kohoutku,
budu mít z tebe pochoutku.
Počkej jen, až se sešeří,
pak si tě chytím k večeři.

S Pozorem na hlas rozpráví,
těší ho, že se pozdraví:

„Jenom se ulož, kmochánku,
do budky svojí ke spánku,
nechoď z ní, nechoď celou noc,
vždyť jsem ti přišla na pomoc,
nechoď z ní, to ti povídám,
dvorek dnes sama uhlídám.“

Myslí si Pozor nemocný:
„Byl by to pěkný ponocný.“
Děkuje na hlas kmotřince:
„Nemoc má přejde lehýnce!
Celou noc budu hlídati,
na kurník pozor dávati;
postavím se tam do koutka
k ochraně svého kohoutka.“

Kmotřička ani nedutá,
ze dvora běží mrzutá;
na noční hlídku nečeká,
cesta prý domů daleká.
Na zdraví kmotra Pozora
nešla se ptát již do dvora

Myší bál

Na komoře časně z rána
to vám byla podívaná,
myši měly bál.
Pozvaly si do kolíčka
všechny myšky z pokojíčka,
králíček jim hrál.

Hrál jim pěkně na šalmaje
kolébavku volnou z kraje,
potom přidal dech;
kolo, kolo do kolečka,
poletuje myškám vlečka,
jaký mají spěch!

Starý pavouk leze z kouta,
hleďme, hleďme na mrzouta,
jak ho těší svět;
obul on si nové boty,
skočí prý si podle noty
jednou za sto let.

Vyhledal si muzikanta,
dal si hráti furianta
a do kola hup!
„Bubák je tu!“ myška volá,
všechny myšky běží z kola
a do dírky šup!

Kočka a myš

Předu, předu len,
       polez, myško, ven!
Upředu ti na kabátek,
bude zítra velký svátek!
Ve stodůlce mezi klasy
budou zítra zlaté časy,
pozvala tam tvoje teta
na pouť myšky z půli světa.
Vezmeš-li tam svoji dcerku,
přidám plátna na zástěrku.
       Předu, předu len,
       polez, myško, ven.

       Běž, kočičko, běž,
       předeš ty mi lež!
Vzkázala mi moje teta
i ty myšky z půli světa,
že prý chodí za stodůlku
zrádná kočka na potulku.
S kabátkem se myškám chlubí,
zatím na nás brousí zuby!
Slibuj si mně zlaté hory,
zamknu já se na závory!
       Běž, kočičko, běž,
       předeš ty mi lež.

Holub a kohout

Holoubek sedí na lávce,
kohouta volá k rozprávce:
„Kohoutku, poslyš — jsi tu sám?
Něco ti tajně pošeptám:
Hospodář prý si zasívá
do pole zrnka vábivá;
poleťme na ně ze dvora,
dřív než je na vždy zaorá!“

Kohoutek chodí, přemítá:
„Nepůjdu s tebou do žita!
Hospodář nasel zrníček,
aby mu rostl chlebíček;
ať si je pěkně zaoře,
já budu hledat po dvoře;
zapadlý klásek ve stlaní
poctivou bude snídaní.“