O zvířátkách

Kouzelnická rodina

Dávno po programu

slyšet je rámus.

Ve tmě na jevišti

bílý králík piští.

Chtěl by na svou louku,

zpátky – do klobouku.

Červenýma očima

pláče – co si počít má?

Židle poposedly,

nic víc nedovedly.

Ale pak

vprostřed dveří černý frak,

to přichází v ruce svíci,

pan kouzelník s kouzelnicí.

Čáry, máry fuk,

králík ani muk,

jenom šťastně složil hlavu

kouzelnici do rukávu.

Hruška

Hruška na zem padala, tlesk, plesk, bum!
Ježečkovi na záda, tlesk, plesk, bum!
Ježeček se zlobil hned, tlesk, plesk, bum!
Hrušku za to celou sněd, tlesk, plesk, bum!

Tři vrabci

V lískovém keři bez oříšků
sedí tři vrabci, bříško k bříšku.
Napravo Frantík, vlevo Eda,
uprostřed Honzík neposeda.
Zavřená očka, každý dřímá
a padá sníh, brrr, to je zima!

Hroch

V zoologické zahradě, říká se jí ZOO,
narodil se hrošíček, nožičky má do „o“
Jen co očka otevřel
říká: „Mámo zlatá“
Já bych se rád dozvěděl
kdopak je můj táta.

Máma praví: „Milý hochu,
to bys vědět moh!
Tvůj táta je ze všech hrochů
ten největší hroch.“

V zahradě

V zahradě na hrušce sedává kos,
má černý kabátek a žlutý nos.
Na našem komíně sedává čáp,
klape si zobákem, klap, klap, klap, klap!

Beruška

Na křídlech mám puntíky,
nejsou nijak veliký.
Jsem sluníčko sedmitečné,
červené a krásně lesklé.

Beruška mi říkají,
na prst si mě dávají,
čekají, kam poletím,
jestli se zpět navrátím.

Tři zajíci

Tři zajíci na ulici,
jedí lžící kukuřici.
To je mela.
Pročpak?
zkrátka,
ucpala se křižovatka.
Ušáků si kdekdo všímá-
to jim lupe za ušima!
kroutí hlavou moudří strýci:
snědli všechno, i s tou lžící!
A pak než bys řekl a jé,
zajíci hup do tramvaje.
Už jsou pryč.
A křižovatka
plná lidí!
Vznikla hádka.
Hádají se na ulici
o snědenou kukuřici.

Housata

Housata šla dlouhou řadou, 
brouzdala se v ranní rose 
a hned kousek za zahradou 
jedno house ztratilo se. 

„Štip-štip, štip-štip,“ house pláče, 
„co si bez maminky počnu?“ 
Od kohouta kokrháče 
doví se, kde najde kvočnu. 

Bílá kvočna zrní hledá, 
na houf kuřátek je sama. 
House kvočně pokoj nedá: 
„Nejsi ty snad moje máma?“ 

S kvočnou špatné pořízení, 
hned se žene po houseti: 
„Pro tebe tu místo není, 
běž pryč, dost mám vlastních dětí!“ 

House běhá, mámu shání, 
house nechce zůstat samo. 
Spatří krůtu, volá na ní: 
„Už jsem tady, milá mámo!“ 

Krocan dal se do housete: 
„Kdopak se tu paní krůtě 
v její těžké práci plete? 
Hudry, hudry, sezobnu tě!“ 

To se house vystrašilo! 
Běží kam je nesou nohy. 
Od jetýlků všude bílo, 
skřivan zpívá u oblohy. 

Hejno káčátek se koupe, 
kolem voda, voda samá. 
Ptá se kachny house hloupé: 
„Nejsi ty snad moje máma?“ 

„Kam jsi se to zatoulalo?“ 
praví kachna. „Vrať se zpátky, 
hloupé house, svět znáš málo, 
tak-tak, tak-tak, drž se matky!“ 

House zase bloudí dvorem, 
pořád samo, pořád samo. 
Strachy prchá před Azorem, 
Běží, volá: „Mámo, mámo!“ 

„Gága, gága,“ slyší zdola, 
od zelených kopřiv v plotě. 
To už máma husa volá: 
„Pojď sem, copak potkalo tě?“ 

Už si house nenaříká, 
dlouhá cesta už je za ním. 
Ať si kdo chce, co chce říká, 
Zmoudřelo tím cestováním!

Jak to bylo pohádko?

Jak to bylo, pohádko? 
Zabloudilo kuřátko. 
Za zahradou mezi poli, 
pípá, pípá, nožky bolí. 
Ve vysokém obilí, 
bude večer za chvíli. 
Povezte mi, bílé ovsy, 
kudy vede cesta do vsi? 
Jen se zeptej ječmene, 
snad si na to vzpomene. 
Kuře bloudí mezi poli, 
pípá, pípá, nožky bolí. 
Pověz, milý ječmínku, 
jak mám najít maminku? 
Ječmen syčí mezi vousy, 
ptej se pšenic, vzpomenou si. 
Kuře pípá u pšenic, 
nevědí však také nic. 
Mílé kuře, je nám líto, 
ptej se žita, poví ti to. 
Kuře hledá žitné pole, 
ale to je dávno holé. 
A na suchá strniska 
vítr tiše zapíská. 
Vždyť jsi doma, za chalupou. 
Slyšíš? V stáji koně dupou, 
kocour ve stodole vrní 
- a tvá máma za vraty 
- zob, zob, zobá bílé zrní 
s ostatními kuřaty. 
Děkuji ti, žitné pole! 
Pozdravuj tam ve stodole! 
Koho, milé políčko? 
Zrno i to zrníčko! 
Ať se ke mě z jara hlásí, 
vychovám z nich nové klasy. 
A tak mámu zakrátko 
našlo také kuřátko. 

Smolař

Bau, vau černý pes 
trhal kočce k svátku vřes. 
To neviděl svět, 
jak to ten pes splet. 
Místo na vřes, 
je to k pláči, 
šel do lesa na bodláčí. 
Když to přines, tak se smáli 
tlustí, tencí, velcí, malí. 
Kočka řekla: Mňau!
Pes řekl: Bau vau.

Říkali mu Voříšek

Říkali mu Voříšek, 
huňatý měl kožíšek. 
uši také, toť se ví, 
jazýček měl růžový. 

Mámo, táto, v komoře je myš

Mámo, táto v komoře je myš, 
pustíme tam kocoura, 
on tu myšku vyšťourá. 

Mámo, táto, už tam není nic.

Kroutila se žítalička

Kroutila se žížalička, kroutila se po dešti. 
Nevěděla, co jí čeká, přišlo na ni neštěstí. 
Přišel na ni datlík malý, kropenatý ve peří. 
Klovnul sem a klovnul tady a spolknul ji k večeři. 

Běží lvice po Africe

Běží lvice po Africe, na opice prská. 
Za ní lvíček, honí míček, ocáskem ho mrská. 
Černoši, běloši, chyťte toho lvíčka! 
Zavřeme ho do zahrady dáme mu pít mlíčka. 

O NEZVEDNÝCH KŮZLÁTKÁCH

Koza praví kůzlatům:

„Budu dlouho mimo dům,

buďte hodná, neperte se,

vlk to všechno slyší v lese!“

Máma z vrátek ještě není,

už se perou o lupení:

„Mé je, mé, mé je, mé!“

„Né-e né, né-e né!“

 

V tom na dveře buchy, buchy:

„Otevřete, neposluchy!“

Černý kozlík nejdřív zmlk:

„Děti, jde sem na nás vlk!“

 

Na dveře zas buchy, buchy:

„Otevřete, neposluchy,

já jsem vaše maminka.“

 

„Máma klepe zlehýnka.“

„Jak? Pojď mi to ukázat!“

„Takhle sotva je to znát:

klepy klep, klepy klep.“

Vlk to zkouší – buchy klep,

vlk to plete – klepy buch.

 

„Nevidíme tě, když ťukáš,

aspoň v okně se nám ukaž,

máš-li rohy bílou bradu!“

„Mám jen břicho plné hladu.“

 

„Maminka nám nosí domů

sladké mlíčko ve vemínku.

Ty jsi vlk a lhář si k tomu,

vydáváš se za maminku.

Jdi si tam, ty starý lháři,

kde se vlkům dobře daří!“

 

Zavrčel vlk, bouchl vrátky,

stáhl ocas, běží zpátky.

 

Slyšte, ještě z vrátek není,

už se perou o lupení:

„Mé je, mé, mé je, mé!“

„Né-e né, né-e né!

Zvířátka a loupežníci

ZVÍŘÁTKA A LOUPEŽNÍCI

Jednou domov opustili

kozel, kohout, kočička.

Šli celý den, nespatřili

cestou ani človíčka.

Pořád stejnou notují,

na lidi si stěžují.

„Kykyrý, kykyrý,

nač mám vstávat ve čtyry?“

 

„Mňouky mňou, mňouky mňou,

už nás trápit nebudou.“

 

„Mée mé, mée mé,

s lidmi už být nechceme!“

 

„V lese najdem živobytí,

kočička si ptáčky chytí,

kohout jádry bude živ

a ten kozel najde trávy,

ještě lepší nežli dřív.

 

Nic nás v cestě nezastaví,

kykyrý, mňou, mée mé,

lidem smát se budeme.“

 

Večer nemohli už zpátky,

les se zavřel za zvířátky.

 

Les je v noci jako živý:

vítr učí mluvit dříví,

měsíc houby cvičí v tanci

a na zádech svatojánci

hvězdy z nebe snášejí.

 

Je jim čím dál smutněji.

A jak jdou

lesem, tmou,

levá, pravá,

přední, zadní –

pozor, kozle, neupadni!

 

Na zvířátka padá strach,

našlapují po špičkách,

ale nemohou už zpátky,

před zvířátky, za zvířátky

černé lesy, tma a tma.

Kdopak se tu vyznat má!

 

„Mée mé, mée mé,

sotva ten les přejdeme!“

 

„Kykyrý, kykyrý,

budem z lesa ve čtyry!“

 

„Mňouky mňou, mňouky mňou,

řeči nikam nevedou.“

 

A jak jdou

lesem, tmou,

levá, pravá,

přední, zadní –

pozor, kozle, neupadni!

 

Vtom probleskla houštím záře,

zajásala zvířátka:

„Cesta lesem překrátká,

budem zas mít hospodáře!“

 

Došli k staré chatrči,

z okének se světlo lije.

Kozel všechny odstrčí,

on chce vidět, kdo tam žije,

kočka také, kohout též:

„Počkej, vždyť mne zamáčkneš!

Kykyryký! Mée mé!

Zacláníš mi! Né a né!“

 

Jeden druhého tu šidí,

ale kohout první vidí…

Vidí, jak tam ve světnici

v karty hrají loupežníci,

bum!

 

Sedma k sedmě,

osmá k osmě,

já teď nesu,

eso k esu,

bum, bum, bum!

 

 A tak hrají,

dupou, křičí –

o podkovu,

o káču,

o záplaty,

o jehličí,

bum, bum, bum!

 

Vtom zamečel kozel, hráči

vyskočili ze židlí,

ze dveří se strachy tlačí,

vždyť tam v okně zahlídli

hrozné zvíře: má tři hlavy,

jedna meči,

druhá mňouká

a ta třetí kokrhá –

 

utíkejme,

utíkejme,

než nás všechny roztrhá!

 

Utíkají, les je žene,

s nimi karty rozházené,

karty, káča bláznivá,

divé houby v patách mají,

utíkají, klopýtají,

kolem všechno ožívá,

pařezy je spolknout chtějí,

houby už je dohánějí,

už je mají – ještě krok…

 

A tu loupežníci – skok,

skok a skok a přes potok.

 

Už jsou z lesa za potokem,

oddychují, jdou jen krokem,

už mají dost lesa, pranic,

zpátky nevrátí se zanic.

 

A zvířátka přes kořeny

dál žene les naježený:

 

„Mňouky, mňou, mňouky, mňou,

světýlka nás zavedou!“

 

„Mée mé, mée mé,

že jim neutečeme?“

 

A tu kohout vesele

překřičel své přátele:

 

„Kykyrý, kykyrý,

je tři čtvrtě na čtyry!“

 

Svítá, svítá, za chviličku

vesele jdou po sluníčku,

levá, pravá, přední, zadní,

pozor, kozle, neupadni –

mezi poli, v ranní záři

vracejí se k hospodáři.