Jorika Yorick Pagliaccio: Diskuze

Já jsem se kvůli rodině odstěhovala nedávno z Prahy do Chebu, lákala mě ta představa pomoci. Vydržela jsem to dva týdny a jsem zpátky :) Ale ta pomoc chybí.. Jen jsem zjistila, že to nevyměním za to, že se tady cítíme doma. Ale tohle bylo strašnýýý, už nechci být nemocná :D

Když se nám Daník narodil, hned jsem ho pokládala do postýlky samotného. Prostě jsem si to tak přednastavila. Miluji ho nadevše, nicméně jsem sobec a v noci mám ráda svůj prostor :) Takže jsem měla od začátku jasno. Ale on to ani nevyžadoval. V osmi měsících nastal zlom, kdy usnul jedině v mém objetí a mě to v žádném případě neobtěžovalo. Ale po měsíci jsem to prostě odbourala. Vždycky jsem všechnu práci jako úklid a vaření dělala večer, když usnul, abych ho přes den neobtěžovala tím, že na něj nemám čas a musím udělat to a to, takže s naprosto čistým svědomím jsem si řekla, že takhle ne, celý den se mu na sto procent (kromě hodinky na kafíčko a časopis či knížku od devíti do desíti, na což je mimochodem zvyklý dodnes (čtyři roky) a hraje si sám) věnuju a večery jsou prostě moje. Moje - na úklid a pečení dobrůtek a vaření oběda. Večer lehne do postýlky, já si k němu sednu a povídáme si o tom, jaký byl den, vysvětlujeme si, že se mi něco nelíbilo, nebo naopak, co se mu moc povedlo - vždy začínám tím negativním a pak usíná s tím, jaký je to vlastně zlatíčko, i když máme v obýváku streetart na zdi :D Někdy mi rovnou řekne "pššš, špinkám" a vyžene mě, někdy povídám půl hodiny. Jsme na to zvyklí oba dva a miluji to. Když je nemocný, spinká s námi a držíme se za ruku celou noc. Jinak ne, ale po obědě si leháme spolu, ulochtáme se ke spánku a on mě pak vzbudí tím, že na mě dlouze kouká z blízka a já se budím vyprsknutím smíchy :))) A tak nám to všem třem vyhovuje.