Říkadla a básničky

Dareba

Na housličky fidli, fidli,

rozlámal nám kocour židli.

Na basičku brum, brum, brum,

div nezbořil celý dům.

Na trumpetku tradá, tradá,

teď má strach o svoje záda.

Na cimbálek bim, bam, bim,

hned tě, mourku, polapím.

Na klarinet titi, riti,

chceš se, šelmo, vyhnout bití?

Na bubínek bum, bum, bum!

Jdi si k ledním medvědům.

Sojka

Spadla sojka s borovice,

roztrhla si nohavice.

Běž, zajíčku, k ježkovi,

ten je krejčí hotový.

Běží ježek k borovici,

prohlíží tu nohavici.

Jehličkou ji zašívá,

usmívá se, usmívá.

Píchy, píchy, píchy, píchy,

celý háj se válí smíchy.

Sojka se však nezubí:

zašil jí to naruby!

Ještěrka

Honím, honím, ještěrku,

hodím na ni utěrku.

Ještěrka se mrská,

jako kocour prská.

To to zebe!, vzdychlo nebe

To to zebe!, vzdychlo nebe.

Mě to studí, a co tebe?

Zafňukalo potichu.

Kdepak!, řekla země jemně,

ze mě roste tráva, je mně

jako když jsem v kožichu!

Jednou jsem se zeptal stromu

Jednou jsem se zeptal stromu,

proč na zimu nejde domů.

Rozesmál se od kořenů:

Lepší domov neseženu.

A pak, já mám zimu rád,

proč bych si měl stěžovat?

Havrani

U hradu je stará brána,

sedí na ní černá vrána.

Vrána kráká, krákykrák,

letí k hradu černý mrak.

Mrak usedá na bránu,

je to hejno havranů.

Havrani

U hradu je stará brána,

sedí na ní černá vrána.

Vrána kráká, krákykrák,

letí k hradu černý mrak.

Mrak usedá na bránu,

je to hejno havranů.

U hradu je stará brána,

U hradu je stará brána,

sedí na ní černá vrána.

Vrána kráká, krákykrák,

letí k hradu černý mrak.

Mrak usedá na bránu,

je to hejno havranů.

Jak peřina za peřinou

Jak peřina za peřinou

po obloze mraky plynou.
Pár těch peřin puklo mrazem,
peří se z nich sype na zem.

Sláva – sněží! To je prima,
letos bude bílá zima!

Honem děti, máme práci,
ať tu stojí sněhuláci.

Venku zima, teplo v bytě

Venku zima, teplo v bytě,

mrazík souká bílé nitě,
krajkářky jim vážou kličky,
vinou nitě na paličky.

Příze hora, práce moc,
paličkují celou noc.
Než se ráno vzbudí Majka,
bude oknosamá krajka.

Za vločkou padá třpytná vločka

Za vločkou padá třpytná vločka

a letíc tiše ptá se jí,

kam spěchá, ať jen chvilku počká.

A pak se sešly v závěji.

Už do ticha, už ve stíny

čas spřádá vás jak vteřiny,

sněhové vločky!

Než napije se z kalužiny

pták zpívající o závod,

budou z vás dávno ve tmě hlíny

jenom dvě drobné kapky vod;

budou z vás stonky plavuně,

která se plazí bez vůně,

sněhové vločky!

A co jsme my v tom koloběhu,

utkáni jenom z vodních par?

Vždyť tančíme jak vločky sněhu

pro život nových, příštích jar.

A do ticha a ve stíny

čas spřádá nás jak vteřiny,

sněhové vločky.

Zima, zima, dlouhá noc

Zima, zima, dlouhá noc.

Tmy je kolem moc a moc.

Krá, krá, od časného rána

kráká vrána urousaná,

den však neprobudí ani

ranní vraní krákorání.

Broukne na ni:

Nechte si to, paní!

Zimní nebe

Poslouchám, co zimní nebe.

Nenaříká, že ho zebe?

Dělá na mě: ne, ne.

Jen se tiše klene.

A co země?

Ta je ráda,

že sníh padá, padá, padá.

Koleda

My malí koledníci
jsme z dálky přišli k vám
a noviny vám nesem,
co udály se tam.

Je pravda každé slovo
a žádné slovo lež;
my zazpíváme rádi,
vy poslouchejte též:

Až z Betlema jsme přišli,
tam všecko plesá dnes,
jen jeden tam se mračí,
to král je Herodes.

Tam zrodilo se děcko,
jak neviděl ho svět,
to zrovna jako v zimě
by májový byl květ.

Žeť bylo, jako kvítek
se v poli rozvije:
byl pěstoun jeho Josef
a matka Marie.

A zrodilo se v chlévě,
když noci bylo půl,
a hřáli jsou je v jeslích
jen oslátko a vůl.

Však jak se narodilo,
hned o tom vyšla zvěst,
neb nad Betlemem svitla
ta nejkrásnější z hvězd.

A celý svět ji spatřil
a dary své tam nes',
a v paláci se mračil
jen ten král Herodes.

Jakž neměl by se mračit,
a jak pak by se smál,
když na tisíckrát větší
než on se zrodil král.

Ba, v jeslích král byl větší,
než na trůnu kdy žil,
a dary, které dostal,
hned chudým rozdělil.

A ovečku kdo přines',
jich pět si hnal i víc
a dukátek měl v kapse,
kdo dříve neměl nic.

Ba, od počátku země
tak šťasten nebyl svět. —
Jak Herodes to slyšel,
hned hněvem celý zbled'.

Tak rozlítil se velmi;
a krutý rozkaz dal,
by zavražděn v té chvíli
byl chudých lidí král.

Však anděl Boží ve snách
to Panně Marii řek'; —
té noci s Jezulátkem
se dali na útěk.

A na oslátko sedli
a měli velký spěch; —
tu potkali jsou teprv
nás koledníky z Čech.

Neb spatřili jsme také
tu nejkrásnější z hvězd
a do Betlema vyšli; —
však daleko tam jest.

Jak Ježíšek nás viděl,
hned řek': „Тy Čechy znám,
těm dát bych měl tak mnoho,
však nic už nemám sám.

Já zlato, myrrhu rozdal
už těm, kdo přišli v čas,
vy, Češi, jako vždycky,
jste přišli pozdě zas.

Leč přece, dítky, domů
chci aspoñ vzkaz vám dát:
že milým Jesulátku
jen ten, kdo vás má rád.

A těm, kdo jsou tak chudí
a duší nevinní,
co dobrého kdo dělá
že mně to učiní." —

A Panna Maria libě
se pousmála hned,
a jeli do Egypta,
a my šli do Čech zpět.

My malí koledníci
jsme z dálky přišli k vám
a povídáme jenom,
co Ježíšek řek' sám.

Ať po jablíčku dáte,
neb co kdo může dát, —
vám splatí Jesulátko
to v nebi tisíckrát.

Do městeček, polí, lesů

Do městeček, polí, lesů

na svých křídlech zimu nesu.

Zimu nesu, sníh a mráz –

přikládejte, už je čas!

Vletěl pták na bodlák+z

Vletěl pták na bodlák,

z bodláku na hrušku,

roztrh tam podušku;

sedlák s selkou běží,

chtějí sbírat peří.