Říkadla a básničky

Sněhuláček

Sněhuláček panáček
má na hlavě plecháček.
Místo očí uhlíky
a až dolů knoflíky.
Chodí, chodí bos
a má dlouhý nos.

Sněhulák

Sněhulák - to je pán,
ze sněhu je udělaný.
Sněhulák - to je pán,
ze sněhu je udělán.

Sněhulák

Jedna koule, druhá, třetí
co ještě přidáme děti?
Hrnec, mrkev, košťátko
a už tu máme sněhulátko.

Sněhulák

Stojí, stojí hrdina

chlubně břicho vypíná.

Přijde-li však na něj slunko,

roztaje jak zmrzlina.

Sněhové vločky

Bílé vločky, bílé nebe,

 sotva spadnou, již nás zebe.

Vločky, vločky, ach to láká,

postavit z vás sněhuláka!

Vločky, vločky, jak jste hbité,

škoda, že se rozpouštíte.

Zima

Kreslím si, jak padá sníh
na pole a na cesty.
Sněhuláka kreslím též
bez kabátu bez vesty.

Zima

Cupy, dupy, cupy, dupy,
zima stojí u chalupy.
Vezmeme si rukavice,
sáně, boby a čepice,
vyběhneme rychle ven,
na sněhu se zahřejem.

Zima

Mrzne,sněží to to zebe,

hodně sněhu spadlo z nebe,

ptáčkové teď starost mají,

jak potravu obstarají.

Kde jsou v domě hodná dítka,

dávají jim do krmítka, trochu zrní, 

trochu máčku ať si dají do zobáčku.

Paní Zima

Paní zima oblékla si bílý šat,

sluší jí to co vám budu povídat.

Velké přání má, brzičko se vdát, 

 neví ale kdo prý o ni bude stát.

Proč ta bílá dáma tolik pospíchá?

Najdem pro ni nejlepšího ženicha.

Ani netřeba dávat inzerát.

My už víme, kdo ji bude míti rád.

Děti hádejte, kdo by to mohl být?

Kdo by se moh paní zimě zalíbit?

Uhodli jste to! Ano je to tak!

Nejmilejší ženich bude sněhulák.

Mikuláš

Jistě každý uhodne,

proč jsou právě toho dne

nezvedení kluci zdejší

o poznání zdvořilejší

a holčičky způsobné.

Čerti na okýnka buší,

andělíčkům křídla sluší.

Mikuláš se vlídně dívá,

ve svých saních dárky skrývá –

přivezl jich plnou nůši.

Kluziště

Zima už je v plné síle,
děvče čeká na mámu,
venku je jí dlouhá chvíle,
proč nemůže do krámu?

Kde se vzala, tu se vzala
na chodníku zmrzlá louže,
ona místo aby stála,
po ledě se klidně klouže.

Klouže tam a klouže zpátky,
klouže se jen dál a dál,
na chodníku dělá zmatky,
starý pán jí radu dal.

„Když holčičko ráda bruslíš,
věř mi nebo nevěř mi,
s kamarády zajít musíš
na kluziště s bruslemi.

Tady ten pás betonový
chodníkem se nazývá,
neboť se jen po něm chodí,
kluziště své kouzlo má.

Po ledovém zrcadélku
můžeš bruslit sem a tam,
projedeš si šířku, délku,
je to kouzlo, já to znám.

Je to fajn, když kolem uší
sviští vítr ledový,
ale kdo to nevyzkouší,
nic se o tom nedoví.“

Holčička už chce být hodná,
pěkně čekat na mámu,
je však dosti neposedná,
běží za ní do krámu.

„Maminko, já říct ti musím,
nechci už jít na hřiště,
jen bych chtěla, prosím, vidět
opravdové kluziště.“

Únor bílý pole sílí ...

„Únor bílý pole sílí“,
povídala babička.
Za komínem vítr kvílí,
spěcháme do teplíčka.

Ke kamnům se posadíme,
k mamince se přitulíme.
A sněhulák za oknem
pohlídá nám krásný sen.

 

Sněhulák

Uválím kuličku,
zavolám Evičku:
Přines mi mrkvičku.

Černý je uhlíček,
parádní knoflíček,
pomáhá Pavlíček.

Poradil srnec,
na hlavu hrnec,
hotovo – konec!

Architekt

Vždycky v zimě, 
když se smráká, 
stavím s tátou sněhuláka. 
Táta říká: Venoušku, 
dneska jenom na zkoušku! 
Nemusí být kulatý, 
náš může být hranatý. 
My půjdeme proti proudu, 
změníme tu rodnou hroudu. 
Chce to trochu umění, 
přemýšlení, kreslení. 
Nebude to ale hned – 
řekl mi táta-architekt.

Řežu dříví

Řežu dříví na polínka,

ať má čím topit maminka.

Řežu, řežu, řízy, řízy,

až mě z toho bolí v kříži.

Řežu, řežu polena,

až mě bolí ramena.

Řežu, řežu, řežu  dříví,

až jsem celý křivý,

řežu dříví z ořechu,

narovnám je pod střechu,

řežu, řežu polínko,

uvař kaši, maminko.

Řežu, řežu, nemám dost,

pro maminku, pro radost.

Ovečky

Ovečky jdou z pastvy úzkou cestičkou

Po zelené louce jedna za druhou

Pojďme spolu touto branou

cesta vede podle skal

Pozor dejte, pospěšte si

Aby vlk vás nesežral

Hou hou hou

Ovečky už jdou

Jedna za druhou